Na konci dubna 2019 přinesly Süddeutsche Zeitung článek nazvaný „Wo die Reichen wohnen – und wo die Armen“ čili „Kde bydlí bohatí – a kde chudí“. Patřil k němu i obrázek, který (pro obyvatele Německa zřejmě nikoli objevně) jednoduše ukázal rozložení příjmů v SRN. Bylo z něj na první pohled vidět, že stále existuje značný rozdíl mezi někdejší NDR a NSR, stejně jako bylo jednoznačně vidět, jakou „řití“ je v rámci Německa Lužice – i že patří k nejchudším oblastem země. Grafika zachycovala situaci roku 2016 a byla vytvořena v Institutu hospodářských a sociálních věd při Nadaci Hanse Böcklera.

Doplňuji k ní poznatky z Lužice – popis situace, jak mi ji prezentovali lužickosrbští přátelé (odpusťte tedy případné nepřesnosti): Ekonomická migrace na západ Německa po roce 1989 patří ke známým „novým“ příčinám postupující germanizace v srbské Lužici, avšak, aspoň pokud vím, nebyla dosud pořádně popsána (ve smyslu například číselných ukazatelů; o devadesátých letech, tedy o době těsně před internetem, je toho zatím známo asi nejmíň). Germanizace je to pozvolná a pomalá v tom smyslu, že mluvčí lužické srbštiny, kteří odešli na západ, tam nejsou nijak terorizováni pro svůj původ, ale ocitají se v izolaci a bez možnosti jazyk adekvátně používat. Nástup sociálních sítí to změnil jen částečně, protože jde o nestálý prostor; diskusní fóra, kam se starší mluvčí naučili chodit před lety, zanikla, k novějším si už ne každý – třeba kvůli nedostatku času v produktivním věku oproti rokům na studiích – nenašel cestu a z internetového světa tak zmizel. Přesto se ukazuje, že tito lidé jsou i ochotni a svolni předat lužickou srbštinu svým dětem, ale je to situace na úrovni regulérní emigrace – jazyk má šanci udržet se nanejvýš jednu další generaci, a to ještě jen jako rodinný kód s jedním z rodičů (čest výjimkám), navíc takoví lidé často umějí pouze mluvit; psát dovedou, pokud vůbec, jenom stěží, protože nenavštěvovali lužickosrbské školy.

Ještě před dvaceti osmnácti lety byla nezaměstnanost v Sasku přes dvacet procent (souviselo to třeba s utlumováním uhelné těžby), v Lužici byla tehdy sice nižší (vždycky je tam nižší, protože pracovní trh se tam opírá o rodinné grunty a drží se tradičních profesí spojených se zemědělstvím), ale i tak to znamenalo, že třeba z ročníků, které promovaly kolem roku 2003, odešly pryč z Lužice desítky procent mluvčích. Vrátily se jednotlivci (to jsou ti, kterých bude vždycky míň, tedy ti, kteří se vědomě rozhodli žít v Lužici a žít lužickosrbsky; vypadá to pak ale třeba tak, že rodina žije v Lužici a otec každé pondělí překonává stovky kilometrů do práce, kde zůstává do čtvrtka večera, kdy se zase stovky kilometrů vrací domů). V současnosti, kdy je německá ekonomika prozatím ještě pořád aspoň trochu nakopnutá a daří se jí, se tento stav odráží rovněž v Lužici: odchází méně lidí, zůstávají doma a prospívá to celému národnímu životu.

Lužici ale trápí nedostatečné zasíťování: internetové i dopravní, přitom může představovat obranný val proti úbytku obyvatel při další ekonomické krizi. Místní si hodně slibují od vybudování Lužické jezerní krajiny v oblasti zatopených hnědouhelných dolů, která snad přiláká turisty a vytvoří pracovní místa. Jejich víra má opodstatnění, protože na konci února 2020 oznámila Marketingová agentura Horní Lužice-Dolní Slezsko (Marketing-Gesellschaft Oberlausitz-Niederschlesien), že rok 2019 byl v Lužici turisticky nejúspěšnějším. Zemi navštívilo přes dva miliony turistů, kteří zde aspoň dvě noci přespali (což znamená, že turistů přijelo mnohem víc, ale mnozí zůstali jeden den a není jak se jich dopočítat); nejnavštěvovanějším místem je nadále Zhořelec (ve městě vloni přenocovalo přes tři sta třicet tisíc hostů), na druhém místě je rovněž tradičně Budyšín, na třetím Großschönau neboli Wulki Šunow. Do budoucna se počítá se vzrůstající návštěvností, jelikož přibude hotelů v jezerní oblasti. Agentura sama se chce soustředit na zlepšení internetové reklamy podniků – a to nejen hotelů, ale i podnikatelů zejména v potravinářství a kulinařině; aktuálně kvůli tomu na svých webových stránkách zřizuje online shop a podnikům nabízí jakési reklamní balíčky na míru.

Tím se dostáváme k avizované lužické bolesti – nedostatečné infrastruktuře. Vzhledem k mizernému pokrytí sítí (v tuzemsku vyjma opravdu odlehlých oblastí nepředstavitelnému) v současnosti obyvatelé nemají mnoho možností pracovat z domova přes počítač. A ani pro ně není snadné cestovat na krátké i delší vzdálenosti jinak než autem, jelikož chybí hlavně dostatečné železniční pokrytí (taky by stály za úpravu ceníky: kdekdo jezdí do práce do Drážďan, což sice není daleko a vlakem je tam třeba z Budyšína slušné spojení, ale drahé, takže cestující preferují auta a už tak přetížená dálnice A4, hlavní německý tah z Polska, zbytečně dostává zabrat navíc). Právě o nutnosti velkých investic do lužické infrastruktury hovořil a nepřímo je v souvislosti s postupným úplným zrušením uhelné těžby v roce 2038, případně v roce 2035, slíbil na loňské valné hromadě Domowiny zmocněnec spolkové vlády pro menšiny Bernd Fabritius (CSU). Poslední oficiální zprávy o budování širokopásmového připojení v Lužici jsou rovněž z konce února 2020 a hovoří o velikém odhodlání, které se zatím (přinejmenším ve zhořeleckém okresu) zdárně mění v realitu. Krajská rada rozdělila oblast do více regionů, aby šlo připojení budovat systematičtěji. Sedmdesáti miliony eur přispěje saský stát, práce probíhají na osmi stech kilometrech a je nutno položit 4 200 km optických kabelů. Připojení ne všech obcí ale bylo krajem zohledněno, protože některé se dosud staraly samy. V lužickosrbské sídelní oblasti například Slepo, Trjebin a Dźěwin; ostatně loni v srpnu obdrželo Rowno od ministerstva hospodářství na věc šek na 2,3 milionu eur. Celkové náklady na širokopásmové připojení jsou v této oblasti odhadovány na 6,7 milionů eur, z toho devadesát procent uhradí spolkový stát a saský stát, zbytek obce. Zároveň německý Telekom převezme náklady na připojení německo-lužickosrbského školského centra ve Slepu. Bez ohledu na to, z kterého fondu je placeno připojení které obce, práce ve všech regionech mají být skončeny v roce 2022.

Jak to dopadne, teprv uvidíme. Ale jak vidíme už teď, v Lužici je pořád s čím se vyrovnávat.

Lukáš Novosad