„Dovolím si prohlásit, že druhá světová válka zdechla v Hórkách, neboť útok polního maršála Schörnera byl posledním nesmyslným útokem Hitlerovy armády. Její nejvyšší velitel se totiž mezitím v Berlíně zastřelil.“ napsal Jurij Koch v knižní reportáži Modrá vrána v povídce Hůrky jednoho dne v květnu a jednoznačně tak konstatoval, že Lužičtí Srbové by měli být plnohodnotně přítomni u oslav konce druhé světové války.

Dnes slavíme Den vítězství, den konce druhé světové války, den pádu nacismu. Již po pětasedmdesáté. V rozporu s Kochovým pozorováním se však Lužičtí Srbové většinu z těchto let ocitali v ofsajdu: ač měli s nacistickým režimem společného málo a byli jím utiskováni, jako občané země, která válku rozpoutala a prohrála, si oslav pádu Třetí říše oficiálně směli užívat pomálu. V Německé demokratické republice, pod níž Lužice spadala, se do roku 1965 slavil 8. května Tag der  Befreiung (Den osvobození). Později na oslavy došlo už jen dvakrát při kulatých výročích: při čtyřicátém v roce 1985 znovu 8. května pod zavedeným názvem, při třicátém v roce 1975 o den později pod hlavičkou Tag des Sieges (Den vítězství). Jinak nikdy, od německého znovusjednocení v roce 1990 už vůbec.

Až letos při pětasedmdesátém výročí se jedna spolková země rozhodla Den osvobození oficiálně svátkem aspoň pro jednou posvětit jako poděkování Spojencům za odpoutání od vlastního fanatismu – a to hlavní město Berlín. Jeho primátor Michael Müller ve svém tiskovém prohlášení z 6. května k oslavám pronesl:

„Nejtemnější kapitola německých dějin skončila před tři čtvrtě stoletím. Zločinná vláda nacistické diktatury, miliony vražd evropských Židů, nekonečné utrpení druhé světové války – to vše začalo v Berlíně v roce 1933 a bylo ukončeno zásahem Spojenců 8. května 1945. Společně nás osvobodili. Na konci války zbyl z Berlína prach s nejistou budoucností, trosky plné hladovějících a vystrašených lidí. Z těchto sutin jsme směli vybudovat svobodnou, pokojnou a sjednocenou zemi. Dnes je Berlín mezinárodně zastáncem demokracie, svobody, tolerance a otevřenosti vůči světu. Vzhledem k historickému pozadí je proto naší stálou snahou přispívat jako evropská metropole k mírovému a spravedlivému soužití v 21. století.

Osmý květen nám připomíná, co se může stát, pokud na tuto lekci zapomeneme. Mír a svoboda jsou hodnoty, o které musíme neustále bojovat a hájit je. Osmý květen nám jasně ukazuje, že nám nespadnou jen tak do klína. V tomto ohledu je Den osvobození také trvalou výzvou k zachování a podpoře míru, svobody a demokracie jak dovnitř státu, tak mezinárodně prostřednictvím rozumné a přiměřené politiky se smyslem pro odhad, respekt a zodpovědnost. Naše bolestná historie nám uložila tuto povinnost a my ji ctíme. Už nikdy válku, už nikdy diktaturu.“

V atmosféře takovéto slavnostní sebereflexe si tedy oficiální připomenutí konce druhé světové války směli užít i lužickosrbští přátelé, mnozí z nich poprvé v životě.

Nacismus v srbské Lužici

To postavení je skutečně paradoxní: světový film a světová literatura už zaznamenaly lecjaký příběh druhé světové války, ale ten ze srbské Lužice je všeobecně znám málo, třebaže by za velký film stál. Leč máme k dispozici pouze kraťas Sen někdejšího studenta FAMU Rainera J. Nagela, oceněný kameramanskou Cenou Jaroslava Kučery.

Lužickosrbský národ byl od roku 1933 po dvanáct let vystavován soustavné šikaně nacistického režimu, který na jeho sledování využíval státní policejní oddělení zvané Wendenabteilung – založené ale už za Výmarské republiky roku 1920 –, jež dozorovalo kulturní a politickou lužickosrbskou činnost. Represe byly nekompromisní: byly zakázány tiskoviny (předposledním lužickosrbským periodikem, jež smělo vycházet, byla Gmejnska heja, rukou psaný časopis, který do června 1938 produkovali studenti Lužického semináře v Praze; úplně posledním povoleným lužickosrbským periodikem byl týdeník Katolski posoł, vycházející do roku 1939 dík konkordátu s Vatikánem), byla zastavena spolková činnost, lidé byli nuceni germanizovat své děti, kdo vyhověl, byl státem hmotně podporován, kdo odmítal, byl pronásledován.

Učitelé a faráři byli odesíláni z Lužice do ryze německojazyčných oblastí, zatímco do Lužice naopak přicházely prověřené kádry, neschopné lužickosrbského slova. Pro lepší představu o dobové atmosféře citujme několik titulků ze dvou čísel Lužickosrbského věstníku z roku 1937:  první číslo píše „Poslední zbytek vyučování lužickosrbského jazyka v Budyšíně odstraněn“, „Lužickosrbští učitelé nesmějí s dětmi mluvit mateřským jazykem“ či „Opět lužickosrbský učitel přeložen do německého území“; deváté číslo uvádí „Lužickosrbská kazatelská evangelická konfese zakázána“, „Lužické spolky se odmlčely“ nebo „Lužickosrbským studentům se znemožňují studie“.

Slovo zákaz ostatně bylo snad nejfrekventovanějším v tehdejších vydání časopisu, který nešetřil barevnými příběhy. Připomínal třeba osud lužickosrbského studenta Karlovy univerzity, jenž byl zatčen na hranicích, když se pokoušel projet zpátky do Prahy na studia. Anebo nesnáze faráře, který se poslušně zřekl mateřštiny a začal oddaně kázat německy, načež se jeho farníci rozčílili a v autobusech začali hromadně dojíždět do sousedních farností, kde se kázalo lužickosrbsky, takže jejich duchovní – vystaven každou bohoslužbu prázdnému kostelu – raději rezignoval a začal kázat znovu tak, jak si farnost přála. Ale buďme v líčení lužickosrbských útrap za nacismu konkrétnější:

Marja Grólmusec byla stíhána jako komunistka (rovněž pro spolupráci s Čechy a Poláky) a kvůli svému politickému přesvědčení (nikoli národnosti) skončila v koncentráku v Ravensbrücku, kde 6. srpna 1944 zemřela na komplikace po pozdě vykonané operaci tumoru a na celkové útrapy; ve vězení strávila deset let. Alojs Andricki – od 13. června 2011 první blahoslavený Lužický Srb – byl zatčen v lednu 1941, protože jako kněz kázal proti nacismu v kostele (čili byl umlčen za katolickou kritiku, ne kvůli odnárodňování). Básník Jurij Chěžka byl už roku 1939 vzat do vazby a vyšetřován gestapem, následně však byl povolán do armády a rukoval na frontu; zmizel roku 1944 v Srbsku při pokusu přeběhnout k partyzánům. Činovníci Domowiny byli odsunuti z Lužice a část jich skončila ve vězení, a to především pro styky s českým a polským odbojem.

Někteří Lužičtí Srbové dokonce vstoupili do NSDAP – byť z mesianistických pohnutek. Například učitelka a spisovatelka Marja Kubašec, která po válce kvůli svému škraloupu znovu učit už nesměla. Básnířka Mina Witkojc byla několikrát vyšetřována gestapem, ale fyzicky zlikvidována nebyla, nýbrž ji odeslali do vyhnanství do Erfurtu; na tento pobyt i na zážitky z osvobození reagovala poémou Erfurtské vzpomínky, jež dřív než lužickosrbsky vyšla česky. Vyšívačka Pawlina Krawcowa byla sledována „pro svou záměrnou a vědomou kulturní propagandu lužickosrbského lidového umění“, píše autor jejího hesla v Nowem biografiskem słowniku k stawiznam a kulturje Serbow; roku 1938 ji při návratu z Prahy zatklo gestapo a propuštěna byla o tři léta později, „na smrt nemocná“ – a doma zanedlouho skutečně zemřela.

Úhrnem vzato éra nacismu vyvolala v lužickosrbských generacích, které ji plnohodnotně zažily, doživotní reflex bát se hovořit veřejně lužickosrbsky. Známe nedávné příběhy, jak lidé, kteří leželi půldruhého metru od sebe na jednom pokoji ve starobinci a nevěděli o sobě nic, odmítali komunikovat s personálem zařízení, a tak byli považováni za přestárlé, než se ukázalo, že jsou to Lužičtí Srbové, obávající se projevit srbsky (a německy se jim nechtělo). Německý personál nenapadlo, že by v Lužici mohlo jít o Lužické Srby, proto se vše vyjasnilo, až když do domova nastoupil lužickosrbský ošetřovatel, který si před zamlklými obyvateli zpíval lužickosrbsky, načež oni se rozmluvili, překvapeni, že soused na lůžku je taky Lužický Srb.

A jak že se nacismus v Lužici dral k moci? Před volbami v roce 1933 strana nechala vymalovat krásné plakáty s Lužickými Srby v krojích, vyzývajícími k podpoře Adolfa Hitlera; ten sám se vyfotil s ženou v dolnosrbském kroji. V dobových novinách se lze dočíst, že dokonce existovaly lužickosrbské vlajky s háknkrajcy, ale fotku takového praporu jsem nenašel (a od kolegů o žádné rovněž nevím). O pár let později Lužičtí Srbové jakožto říšští občané samozřejmě standardně sloužili ve wehrmachtu a bojovali na frontě; knihu jejich vzpomínek na tuto službu zpracoval básník Beno Budar v titulu Tež ja mějach zbožo (Také já jsem měl štěstí).

Lužické jaro 1945

Po dvanácti letech nacistické buzerace přišlo jaro 1945 a nastala další pozoruhodná etapa v životě Lužice. Rovinatá země posloužila jako ideální místo pro vpád sovětské armády a její tah na Berlín, ofenziva začala už v zimě. Na jaře se vojska dostala do nitra Lužice, zrovna byly Velikonoce. Podle dochovaných vzpomínek (například v knize Alfonse Frencela Křižerjo) tehdy velikonoční jezdci, známí právě jako křižerjo neboli křižáci (v tom roce to byli pouze starci a chlapci, protože muži byli pryč), vyjeli žehnat polím, zatímco jim nad hlavami létaly sovětské bombardéry. Když se některý přiblížil, jezdci se rozjeli do stran, aby netvořili houf a potenciální cíl, po přeletu letadla se zase sjeli k sobě a pokračovali ve svém zvěstování o zmrtvýchvstání Krista. To jsou silné filmové obrazy.

Mimochodem, poprvé tehdy jěchal rekordman mezi křižery, veterinář Pětr Brězan ze Sušec, který musel jako tehdy třináctiletý hoch obdržet výjimku, jelikož jezdit se smí od čtrnácti; leč někdo musel dotvořit pár, protože lichý nikdo v procesí být nesmí, a Brězan byl po ruce. Doktor Brězan od té doby poprvé vynechal až letos, kdy jízdy odpadly kvůli pandemii koronaviru. Na velikonočním koni tak jel už čtyřiasedmdesátkrát a dle svých slov, pronesených v reportáži Lužickosrbského rozhlasu přibližující náladu mezi křižery po zrušení velikonočních jízd, v tom hodlá pokračovat, dokud se sám vydrápe do sedla.

K jaru 1945 se silně váže polská stopa v Lužici, neboť polské jednotky tu operovaly spolu se sovětskými. Na konci dubna vypukly boje v takzvaném „údolí smrti“ mezi obcemi Halštrow, Pančicy a Hórki, kde se druhá polská armáda generála Karola Swierczewského střetla s německou armádou polního maršála Ferdinanda Schörnera. Padly dvě stovky Poláků, protože Němci je v údolí zavřeli a nijak nešetřili; útočili i letecky, a to dokonce i na označený transport těžce raněných vojáků (Poláci si to pak vybrali nazpět, protože jako rozhodující síla dobyli právě 8. května Budyšín). Také na tento střet z krásného údolí ze samého centra katolické Horní Lužice jsou písemně zaznamenané vzpomínky očitých svědků – například Jurije Suchého, toho jara šestiletého chlapce (zapsáno v Serbskej protyce 2017). A píše o ní v Modré vráně také Jurij Koch v povídce Stopa:

„Slyším burácení motoru. Zvuk se blíží. Valí se přes naši nízkou střechu. Bratr za oknem. Náš kanárek. Třese se sklo. Matka se pokřižuje a táhne mě do chalupy. Zahlédnu, jak se kácí sousedčin plot. Po celé délce. Tank, menší, než jak jsem si tanky představoval, se žene přes dráty. Sloupky odskakují. Tank se zarývá se do vlhké louky. Jeho řetězy trhají ze země drny a vyhazují je do povětří. Nic mu nestojí v cestě. Dotkne se naší zahrádky. Mezní kámen mu zmizí pod koly. Pak se tank valí po Šustrově louce. Ten bude nadávat, jemináčku, ten bude klít. Šuster nenarukoval, protože má povoznictví, auta i vozy. A tak přihlíží, jak jeho louce přibývají jizvy. Jako byste někoho škrábali do tváře…

Sled obrazů se zrychluje. Z tanku teď stoupá světelná koule. Za bílého dne jsou na nebi opravdu nádherné červánky. Koně! Jezdci! Poprvé vidím na louce koně. Ženou se do Hůrek. Bože, slituj se nad námi! řekne matka. To jsou kozáci… kozáci nebo Ukrajinci nebo Mongolové nebo Poláci. Vcházejí do našeho domu a zase z něj vycházejí ven. Jsme postaveni před vlastní dveře. Žlutý ptáček leží mrtvý v písku…  Stopa po tanku se na louce plní vodou. Napříč loukou se táhnou dva stříbrné pruhy. Jednoho odpoledne, už na začátku máje, volá žena: Naši jsou zase tady! A sotva to vysloví, začnou střílet pušky. Kanóny. Schörner se blíží, polní maršál Schörner.

Přichází se svými vzteklými vojáky. Ti loví Poláky a Ukrajince z lazaretního vlaku, muže s jednou rukou, jednou nohou, zafačované, raněné, plazící se, poskakující, vojáky v košilích. Jak utíkají do lesa, táhnou se za nimi obvazy a vlají ve vzduchu jako bílé prapory. Schörnerovi vojáci tam raněné střílejí po stovkách, zezadu, zepředu, jak jim kdo přijde do rány. Sledujeme tu řež, díváme se, přitisknuti k sousedově zdi. Němci šetří municí, ubíjejí je polními lopatkami. Hlasité údery slyšíme až k nám. A řev vojáků. Někdo mi zakryje oči. Ženy, které s námi stojí u zdi, se přestaly modlit. Jakmile nastane apokalypsa, je příliš pozdě prosit Boha o pomoc.“

Jako věčná připomínka bitvy mezi třemi lužickosrbskými obcemi byly v Chrósćicích vztyčeny dva pomníky padlým (další pomník Polákům je v Rakecích) a dodnes se jim vždy 28. dubna přijíždí poklonit polská delegace (letos na půlkulaté výročí musela kvůli pandemickému zákazu překračování hranic vynechat a u pomníku tak odevzdali květiny pouze Marko Kliman, starosta Chrósćic, Zala Cyžowa, předsedkyně župy „Michał Hórnik“ Kamjenc, a Dawid Statnik, předseda Domowiny).

První, menší pomník je z roku 1967 a je trojjazyčný – polsky, lužickosrbsky a německy nese nápis „Na paměť polských hrdinů, kteří padli v dubnu 1945 v boji proti fašismu. Jejich oběť nechť je nám věčným pokáráním“, jenž je doplněn freskami smutné matky, umírajícího vojáka a přísahající ruky. Protože se ale Polákům zdál nedostatečně odpovídat významu někdejších událostí, darovali roku 1980 pomník ještě druhý, výrazně větší, v podobě orlího křídla. Jeho slavnostního odhalení se zúčastnilo čtyři tisíce místních, polských důstojníků i veteránů či politiků obou tehdejších států. Vzpomenout smutné boje o údolí smrti přijel 20. září 1975 do Chrósćic dokonce krakovský kardinál Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. (tehdy návštěvu média příliš nerozmazávala, dnes ji pyšně připomíná pamětní deska na zdi chrósćického kostela).

Ale zpět k jaru 1945 v Lužici. Muselo být šílené, jelikož lužickosrbské pamětnice dodnes říkají, že nacisté se chovali strašně, ale že to, co pak předváděli Sověti, bylo daleko horší. Známé jsou cedulky, které si Lužičtí Srbové vyvěšovali na dveře svých domů a na nichž azbukou byly vyvedeny nápisy: Zde bydlí Slované, ne Němci. Nepomáhalo to – zabitých a znásilněných bylo mnoho.

Děsivé vzpomínky na Rudoarmějce jsou asi logické, protože mezi jejich působením a působením německým byl přece jen rozdíl: Němci tu byli doma, území neokupovali, nerabovali na něm ani neznásilňovali, zatímco Rudá armáda ano, protože se přišla mstít. Navíc v chaosu války zřejmě nikdo nehleděl na to, kdo je kdo a zda je někdo mluvčí blíž nebo vzdáleně srozumitelného jazyka. Ostatně Rudoarmějci pravděpodobně nevěděli, že by v Lužici Slované mohli být; vždyť kdo by je očekával po průchodu stovkami kilometrů slezského německého území.

Na druhou stranu ze vzpomínek vyplývá, že když Rusové zjistili, že s místními se dá domluvit slovanským jazykem, jejich chování se změnilo k lepšímu (než si vypili a pokračovali ve znásilňování). Poláci zas byli nadšení, že narazili na katolíky, a tak se s nimi pomodlili… načež je nezřídka okradli. Byly i nehody; smutně skončila například sestra Jurije Chěžky: obutá v pánských botách, které jí zíraly z pod brány statku, byla procházejícími vojsky považována za číhajícího mužského nepřítele – a proto střelena.

(Mnoho z těchto věcí víme, jelikož zmíněný Beno Budar vydal ještě druhou knihu vzpomínek na osudná léta. Podruhé šlo o vyprávění lužickosrbských žen právě o jaře 1945; jmenuje se Sym měła tajki strach neboli Zažili jsme hodně strachu. Budar sám je dítě vztahu Lužické Srbky a sovětského důstojníka. Rodinu svého biologického otce vyhledal až před čtrnácti lety, dávno sám dědeček, a o svém pátrání napsal povídku Jak jsem našel svého otce.  Do češtiny ji přeložil Milan Hrabal, jenž pod titulem Byly to zlé časy připravil i výbor z obou Budarových vzpomínkových knih.)

Češi a Lužice po druhé válce

Lužice po průchodu fronty byla naprosto zbídačelá země, všude byl hlad, všude bylo mrtvo. Rosalia Jelínková vloni v Lužickém semináři akorát v den výročí bitvy v údolí smrti vzpomínala, že „denně desítky lidí chodily třeba až z Drážďan žebrat do Lužice na statky, přičemž tito prosebníci byli ochotni dát za kus chleba všecko zbylé zlato, které doma našli. Marně, protože sedláci stejně neměli co nabídnout.“ Cennosti ztratily svou cenu.

V tuto chvíli se znovu objevuje silná česká stopa, v průběhu války z pochopitelných důvodů oproti kvasu dvacátých a třicátých let otupělá. Čechy se totiž jako země tvrdou frontou prakticky nedotčené a zničené jen málo skutečně velkému hladu vyhnuly. Řada mladých Lužických Srbů proto odešla do Čech za prací – dívky často do měst do služby, další zakotvili jako dělníci a dělnice v textilkách ve Šluknovském výběžku, kde zachovalým továrnám chyběli ke strojům lidé. Mnozí potom zůstali, jazyk dětem ale bohužel spíš nepředali; ba naopak se od nich sami dál snažili zlepšit v češtině, takže i v tuzemsku Lužičtí Srbové rychle asimilovali.

Silná lužickosrbská emigrace po válce do Čech tedy byla primárně ekonomicky motivovaná, nikoli pouze národnostně jako definitivní úlevný útěk před Němci po zkušenostech s nacismem, jak tato emigrace bývala v minulosti s oblibou jednoznačně interpretována (třebaže i národnostní nebo političtí migranti se našli, k takovým patřil například politik a generální sekretář Lužickosrbské národní rady v Praze Jurij Cyž). Jako perličku dodejme, že dík této emigrantské vlně máme lužickosrbského mistra republiky v boxu, pana Michała Michałka.

Ekonomická stabilita Čech zanedlouho pomohla stvořit severočeské lužickosrbské gymnázium, první takovou školu na světě. Lužickosrbští rodiče do ní rádi posílali své děti, protože měli jistotu, že o ně bude dobře postaráno (tyto děti neasimilovaly, naopak následně tvořily – logicky silně bohemizovaný – pilíř svého národa v druhé polovině dvacátého století). A zatímco se mezi pilnými našinci pořádaly sbírky protektorátních vlajek, které byly odesílány do Lužice s vysvětlením, že je škoda je ničit, když je stačí otočit a hnedle je z praporu vlajka lužickosrbská, rozhořel se souboj, zůstane-li Lužice demokratická, nebo se přikloní ke komunismu. Demokratičtí lužickosrbští politikové, usazení v Praze, tento dvouletý souboj s oponenty v Budyšíně prohráli a pak se o něm z pochopitelných důvodů dlouho nesmělo mluvit, natož učit.

Potom už to šlo ráz naráz, odsun Němců z Československa a Polska znamenal, že někam ti lidé jít museli. Naši Němci šli většinou do Bavorska, ti slezští byli přesídleni namnoze do Lužice. Stalinovi totiž o Lužické Srby šlo zrovna tak málo jako Hitlerovi. Vesnice se promíchaly, obyvatelstvo splynulo – aspoň na papíře. V reálu tam, kde do konce války byla obec dominantně lužickosrbská, najednou byla víc německá a za následující desetiletí se mnohde plně germanizovala. Lze říct, že přistěhovalectví Němců ze Slezska do Lužice byla největší národní katastrofa – ve smyslu absolutního i relativního úbytku mluvčích jazyka za jednu generaci.

Zatímco nacisti cílili v destrukci lužickosrbského života na školy, kulturu a instituce, ale do venkovského života zasahovali méně (dík čemuž Lužičtí Srbové zažívali praktičnost svého jazyka v komunikaci s ruskými a polskými válečnými zajatci, kteří byli na lužických statcích přiděleni na práci), tentokrát dorazil německý živel přímo do vesnic a svou netolerancí především v evangelických oblastech, jež byly k cizákům oproti katolíkům vstřícnější, lužickou srbštinu na veřejnosti zlikvidoval. Germanizátorem už nebyl ouřada z města ani člen NSDAP, nýbrž obyčejný venkovan a soused. Pozdější smíšené sňatky a tlak ryze německých rodičů, zejména otců na to, že pro německý pracovní trh je zbytečné děti učit lužickosrbsky (jak třeba dokládají povídky Měrky Mětowe), pak katastrofu dokončil.

Dodnes je poválečný příchod Němců odsunutých do Lužice tabuizované téma, vůbec se o něm nemluví (v tradičně silně rodinně pospolité společnosti je totiž problém něco takového otvírat, vždyť dědečkové jsou mnohdy ještě naživu). České prostředí odsun zpracovalo za poslední dvě desetiletí vědecky, literárně, filmově, rozhlasově, ale pořád je to jen půlka příběhu – je to příběh o odchodu, zatímco příběh o příchodu, ta druhá půlka, zůstává neznámý. A tak se dostáváme k paradoxu lužickosrbského života ve dvacátém století po boku německém: útlak nacistický byl děsivý a Lužičtí Srbové od něj po zásluze byli osvobozeni starostmi se soužitím s dalšími, původem nedomorodými Němci. A tak je to dodnes.

Až teprve dnešní generace potomků příchozích Němců se cítí být v Lužici plnohodnotně doma, avšak kvůli chabé znalosti dějin zapomínají, že tu doma byl ještě jeden národ stejně tak, jako ten německý – a sice ten lužickosrbský. (Výklad o dalších příčinách lužickosrbské asimilace ve dvacátém století, jako byly uhelné odbagrování lužickosrbských vsí, komunistická perzekuce zejména v Dolní Lužici, obrovská profízlovanost společnosti za komunismu, zapouzdřenost společnosti do sebe sama, současná nepružnost lužickosrbského školství, absence moderních audiovizuálních médií v lužické srbštině atp., pro dnešek vynechejme.)

„Bez konce války a porážky fašistického sytému, který usiloval zničit všecko lužickosrbské, bychom dnes nebyli. V tom smyslu je dnešek den vysvobození a národního přežití,“ prohlásil k dnešnímu svátku předseda Domowiny Dawid Statnik. Tak krásný Den vítězství, lužickosrbští přátelé. Letos po dlouhé době znovu aspoň pro jednou trochu ofiko.

Lukáš Novosad

(Za pomoc při přípravě textu děkuji abecedně: Zdeňku Blažkovi, Radku Čermákovi, Tereze Hromádkové a Stanislavu Tomčíkovi. // Text byl u příležitosti uveřejnění jeho zkrácené verze v Orientaci Lidových novin v květnu 2021 doplněn o novou obrazovou přílohu.)