Před rokem a půl jsem z litoměřické pošty odesílala balíček s knížkami, které si kdosi objednal v našem spolkovém e-shopu, a když na něm pošťačka viděla razítko Společnosti přátel Lužice, otázala se mě: Vy se nějak přátelíte s Lužicí?

Jala jsem se ji poučit, že v Německu, tady nedaleko za Lužickými horami, žije slovanská menšina, Lužičtí Srbové, a té že se náš spolek věnuje. Usmívala se a pravila: Já vím, moje maminka je Lužická Srbka. Radostně jsem povyskočila, chvíli jsme si povídaly a já odcházela z pošty nadšená: Ano! Jsou tu! Žijí mezi námi! Ale není to radost bez konce: v tomto týdnu se v Litoměřicích koná „výstava“ zástupců různých menšin, které u nás žijí. Jenže jak jinak – bez Lužických Srbů.

Celá země se řítí do kompletní uzávěry, ale pro mě jako matku na mateřské na vesnici se ta karanténa od běžného života moc neliší. Snad jen v tom, že na nákup do města jezdím bez dětí. A tak jsem v pondělí 26. října mohla na upršeném litoměřickém náměstí věnovat pozornost zvláštním budkám. Z dálky to vypadalo jako pojízdné veřejné záchodky. Ale lidi dveře neotvírali, jen se dívali dovnitř kukátkem. Odvážila jsem se přijít blíž a prozkoumat ceduli – Nejsme tu sami. Proboha, zas nějaký konspirace o mimozemšťanench? bylo první, co mě napadlo, a chtěla jsem odejít. Tenhle nešťastný název ale má projekt organizace Post Bellum, která v rámci archivu Paměť národa shromažďuje svědectví pamětníků. Cedule avizovala dramatické příběhy lidí jiných národností než české, ale něco mi říkalo, že Lužického Srba budu hledat marně – a taky že jo.

Přitom tento projekt je prezentován jako součást Dnů české a německé kultury za podpory Euroregionu Labe a Collegia Bohemicum (ústeckého spolku česko-saského přátelství) a litoměřická štace je jeho poslední; během října už přívěs s kukátky, jimiž lze nahlédnout do života dvanácti lidí, stál na náměstích v Ústí nad Labem, v Drážďanech a v dalších dvou německých městech. Přesto zástupci menšin, jejichž příběhy jsou prezentovány, nemají většinou s naším regionem nic společného (jen dva se do severočeského pohraničí přestěhovali a známý sociolog Fedor Gál se narodil na konci války v terezínském ghettu; dva prezentovaní neodsunutí Němci ale pocházejí z Brna a z Orlických hor).

Takže ačkoliv je Post Bellum třeba přiznat, že umí zachytit příběh a poutavě ho prezentovat (a že vybrali opravdu zajímavé osoby a osobnosti), je to promarněná šance. Je-li cílem projektu ukázat lidem v česko-saském pomezí etnickou rozmanitost jejich vlastního regionu, efekt by byl jistě větší, kdyby i zpovídaní pamětníci měli k tomuto regionu nějakou vazbu. A je-li projekt přeshraniční, měl by reflektovat i druhou stranu a menšiny žijící na té druhé straně hranice, případně aspoň migranty, již právě přes tuto hranici přešli. Tedy kromě od nás vysídlených Němců i Lužické Srby, kteří po válce naopak z Německa přišli za prací či studiem do Československa. V našem regionu tací stále žijí a příběhy jsou to také silné.

Eliška Oberhelová