Bohaté kulturní a vědecké styky mezi Čechy a Lužickými Srby vyvrcholily 20. března 1907, kdy byl v pražské Hlávkově koleji z iniciativy lužickosrbského studenta Jana Bryla založen spolek, jenž měl původně zůstat výhradně lužickosrbským a jehož název zněl Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy. Pojmenován byl podle vynikajícího českého sorabisty Adolfa Černého (1864–1952). Prvním předsedou spolku byl Jan Bryl, po něm pak Cyril Wjenka. Hlavním cílem zakladatelů bylo cvičit se v lužické srbštině a seznamovat se s lužickosrbskou vědou a kulturou.

První výbor spolku

Po vypuknutí první světové války byli někteří členové spolku vyslýcháni a jeho činnost byla v roce 1915 zastavena, ke stykům s Lužickými Srby však docházelo i poté. Po obnově spolku v roce 1918 nastal jeho nový rozmach. Od roku 1919 působil ve funkci předsedy Jan Hejret. K nejaktivnějším členům patřili jednatel Vladimír Zmeškal (1902–1966) a místopředseda Josef Páta (1886–1942). Značně rostla členská základna, v četných městech i na vesnicích vznikaly pobočky. Časté byly přímé styky spolku s lužickosrbskými spolky, do Čech přijížděly výpravy lužickosrbských Sokolů, pěveckých sdružení atd.

Adolf Černý

Josef Páta

Vladimír Zmeškal

V roce 1919 byl spolek Łužisko-serbske towarstwo „Adolf Černý“ w Prazy přejmenován na Česko-lužický spolek „Adolf Černý“, který o rok později zahájil vydávání měsíčníku Česko-lužický Věstník (Čěsko-serbski Wěstnik). Spolek „Adolf Černý“ vyvíjel i publikační činnost. V roce 1922 zahájil vydávání Česko-lužické knihovničky, později také edičních řad Lužická korespondence, Dnešní Lužice, Dom a swět atd. V těchto publikačních aktivitách hrál ústřední roli jednatel spolku Vladimír Zmeškal. Z mnoha prací lze uvést např. publikace Handrij Zejler (J. Páta, Praha 1922), Patnáct let Česko-luž. spolku „Adolf Černý“ v Praze 1907–1922 (V. Zmeškal, Praha 1923), B. Smetana a Lužice (B. Krawc, Praha 1924) aj.

Karafiátovi Broučci v lužické srbštině

V roce 1924 se Česko-lužický spolek ujal původní knihovny Serbowky, pražského spolku lužickosrbských studentů. O dva roky později byla knihovna Serbowky sloučena se spolkovou knihovnou a průběžně stále doplňována jako nově pojmenovaná Hórnikova lužická knihovna v Praze.

Lužičtí Srbové na VIII. všesokolském sletu v červenci 1926 v Praze

V roce 1931 se název spolku změnil na Československo-lužický spolek „Adolf Černý“ v souvislosti se vzrůstajícím zájmem o Lužici na Slovensku, název časopisu na Lužickosrbský věstník. O rok později se název spolku opět změnil, a to na Společnost přátel Lužice. Ve třicátých letech 20. století nastal jeden z největších rozkvětů spolku a značně stoupl počet členů (v roce 1933 měla organizace již 3423 členů). Kromě Prahy působilo v Čechách a na Moravě šestnáct poboček, čemuž odpovídala rozsáhlá spolková činnost.

Ústřední výbor Společnosti přátel Lužice v Praze v letech 1932–1933

Členové SPL velmi citlivě a s napětím sledovali situaci Lužických Srbů v nacistickém státě. Na shromáždění, svolaném Společností přátel Lužice 5. července 1933, se na hoře Mužském u Mnichova Hradiště sešlo více než 30 000 účastníků, aby Lužickým Srbům vyjádřili podporu, aby vyvolali vlnu mezinárodní solidarity s potlačovaným slovanským národem v nacistickém Německu. Společnost usilovně informovala o Lužických Srbech a o jejich obtížných podmínkách v tehdejším Německu až do zákazu činnosti v roce 1939.

Shromáždění na podporu Lužických Srbů, vrch Mužský u Mnichova Hradiště, 1933

Česká sorabistika a Společnost přátel Lužice utrpěly ohromnou ztrátu v roce 1942, kdy byli za svou protifašistickou činnost a usilovnou podporu slovanské myšlenky zastřeleni bratři Josef a František Pátové. Jednatel Vladimír Zmeškal byl vězněn. Mnozí Češi na Lužické Srby nezapomínali ani během druhé světové války. V prostředí československého exilu věnoval Lužickým Srbům pozornost například Josef David, který o nich měl v Londýně v roce 1944 přednášku, jejíž text opakovaně vyšel tiskem pod názvem Lužičtí Srbové (Londýn 1944 a Praha 1946).

8. 6. 1945 se konala na Staroměstském náměstí manifestace pražského lidu, kde byla za přítomnosti zástupců Lužickosrbského národního výboru v Budyšíně obnovena Společnost přátel Lužice, jejímž předsedou se stal Vladimír Zmeškal. Společnost ve spolupráci s Lužickým národním výborem usilovala o připojení Lužice k Československu, avšak tyto snahy nebyly úspěšné.

Manifestace za svobodu Lužice dne 24. 6. 1945

Do vlastnictví společnosti přešla budova Lužického semináře v Praze, nově nazvaná Lužický dům, která kromě spolkové činnosti sloužila v letech 1945–1954 opět i jako kolej pro lužickosrbské studenty.

Lužický seminář – Lužický dům, v Praze na Malé Straně

V letech 1945–1948 pokračovala Společnost přátel Lužice ve vydávání Lužickosrbského věstníku. Od 20. června 1945 byly na rozhlasové stanici Praha v pořadu Lužickosrbská půlhodinka vysílány zprávy o kulturním a politickém životě Lužických Srbů. Období 1945–1946 lze pokládat za vrchol politického a kulturního zájmu československé společnosti o Lužické Srby a jejich život, což se projevilo v roce 1946 vzrůstem členské základny až na 8 450 osob.

Lužické Srbky u Karlova mostu v roce 1948

Slibný rozvoj Společnosti přátel Lužice byl přerušen po komunistickém převratu v únoru 1948. Vladimír Zmeškal byl odstraněn z funkce předsedy společnosti, nahradili jej Ladislav Rutar, Antonín Frinta a Kristián Pavel Lanštják. V polovině padesátých let 20. století byla Společnost přátel Lužice přinucena začlenit se do Společnosti Národního muzea jako Sbor pro studium lužickosrbské kultury, kterou v letech 1959–1966 opět mohl vést Vladimír Zmeškal a po něm Bohumil Kovařík. Po jeho smrti stanul v roce 1975 v čele Sboru (později Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti Národního muzea) Zdeněk Boháč (1933–2001). Hlavní tiskovinou Sekce byl v padesátých až sedmdesátých letech Přehled lužickosrbského kulturního života vycházející jedenkrát nebo dvakrát za rok (1958–1977). Díky značné odvaze mnoha členů i ve velice obtížné době totalitního režimu zůstala zachována bohatá činnost: zájezdy, výměnné pobyty studentů, vystoupení lužickosrbských souborů, výstavy lužickosrbských knižních novinek, filmové večery atd. V provozu zůstala Hórnikova knihovna v Lužickém domě, který až do roku 2002 sloužil i spolkové činnosti. I přes velké osobní nasazení přátel Lužice však důsledkem 40 let komunistického režimu byla téměř naprostá ztráta povědomí o Lužici a Lužických Srbech mezi československou veřejností. Česko-lužické vztahy, které ještě v poválečném období zasahovaly širokou československou veřejnost, se staly záležitostí jednotlivců.

Lužickosrbské a české děti v Praze, 60. léta 19. století, výměnný pobyt uspořádal Jozef Mach

Po roce 1989 došlo v českém prostředí ke vzrůstu zájmu o Lužické Srby. V roce 1990 byla obnovena Společnost přátel Lužice, avšak po řadu let téměř žádnou činnost stále nevyvíjela. Snaha o získání budovy Lužického semináře zpět do vlastnictví společnosti (restituce) se nezdařila, nepodařilo se nalézt dokument, kterým československá vláda předala Lužický seminář do vlastnictví Společnosti přátel Lužice.

Sekce pro studium lužickosrbské kultury při Společnosti přátel Národního muzea se přeměnila na Sdružení přátel Lužice (1990) a pod tímto názvem dále pokračovala především v kulturní činnosti. V roce 1990 skupina mladých příznivců Lužice založila Spolek česko-lužické mládeže, jenž změnil v polovině devadesátých let v souvislosti se vzrůstající členskou základnou název na Spolek česko-lužický. Mezi mnohými aktivitami spolku vyniklo vydávání měsíčníku Česko-lužický věstník. O jeho vysokou úroveň se významně zasloužil sorabista Jiří Mudra (1921–2009), který jej vedl do roku 1999.

Kristián Pavel Lanštják

Zdeněk Boháč

Jiří Mudra

Z množství akcí, které proběhly v devadesátých letech 20. století lze uvést např. v roce 1993 vystoupení ochotnického divadla ze Sulšec pod vedením Jurije Kostorže v pražském Lužickém semináři, v roce 1994 Lužickosrbský večer při příležitosti 12. všesokolského sletu, Dny lužickosrbské kultury v Praze, v rámci nichž proběhlo během jednoho týdne devět akcí (součástí byla výstava na na staroměstské radnici v Praze), vystoupení slepských kantorek před staroměstskou radnicí nebo představení hry Jurije Kocha Jagaŕ Bagola). V roce 1995 proběhlo odhalení pamětní desky Janu Ćěslovi v Neveklově. V roce 1999 se u hrobu Jurije Wićaze na Olšanech konala vzpomínka ke stému výročí jeho narození. Proti bourání lužických vsí při povrchové těžbě hnědého uhlí protestoval Spolek česko-lužický 1.7.2000 před německým velvyslanectvím v Praze. V roce 2001 se uskutečnilo shromáždění ke stému výročí narození Václava Srba Chejnicańského v Chýnicích u Prahy.

Změny ve vztahu mezi Spolkem česko-lužickým a Sdružením přátel Lužice nastaly až po smrti Zdeňka Boháče v roce 2001 (předsedou Sdružení přátel Lužice se stal Josef Ladra). V roce 2002 Spolek česko-lužický vplynul do oživené Společnosti přátel Lužice. O rok později do společnosti přešlo i členstvo Sdružení přátel Lužice, čímž došlo ke sjednocení v jeden spolek. Jeho předsedou se stal Leoš Šatava, kterého v roce 2006 nahradil Hanuš Härtel, v roce 2008 Petr Kaleta.

Společnost přátel Lužice převzala vydávání měsíčníku Česko-lužický věstník, pokračovala v pořádání kulturních akcí a ve vydávání publikací (Timo Meškank, básnická sbírka 7×7, Róža Domašcyna, Koče čary, Beno Budar, Jaro modré/Nalěćo módriny, Praha a Lužičtí Srbové, sborník z mezinárodní vědecké konference ke 140. výročí narození Adolfa Černého apod.). Téměř každý měsíc kromě období prázdnin probíhaly v Praze členské večery, jejichž náplní byla nejčastěji přednáška s lužickosrbskou tématikou. Přednášeli nejen čeští odborníci, ale často i hosté z Lužice.

V srpnu 2002 zasáhla Prahu silná povodeň, která zaplavila i přízemí Lužického semináře. Opravy budovy si vyžádaly vystěhování Hórnikovy knihovny a ukončení spolkové činnosti v prostorách semináře. Vodou poškozené svazky byly dopraveny do mrazíren, suché kusy byly dočasně umístěny v knihovně Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nejcennější části byly uloženy do trezoru Národní knihovny. Úsilím Společnosti přátel Lužice a za vydatné pomoci Národní knihovny v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti a mnoha dalších jednotlivců i institucí byla většina knih zachráněna.

Hórnikova lužickosrbská knihovna zasažená povodní

Jednání o návratu společnosti a knihovny do budovy Lužického semináře byla však po mnoho let neúspěšná.  Těchto jednání se kromě Společnosti přátel Lužice účastnila i Domowina, která projevovala zájem o využití části budovy jako lužickosrbského kulturního a informačního střediska. Počátkem roku 2005 byly knihy, uložené v bednách, přemístěny do sklepa základní školy v Praze 10. Hórnikova lužickosrbská knihovna, největší sbírka sorabik mimo Lužici, se tak na několik let stala zcela nepoužitelnou.

5. září 2003 uspořádala Společnost přátel Lužice na Malostranském náměstí v Praze a před úřadem vlády ČR demonstraci proti zrušení lužickosrbské základní školy druhého stupně v Chrósćicích, která proběhla u příležitosti návštěvy německého spolkového kancléře Gerharda Schrödra.

Demonstrace proti rušení školy 5. 9. 2003 v Praze

V listopadu 2004 byla uspořádána mezinárodní vědecká konference Praha a Lužičtí Srbové.

Mezinárodní vědecká konference Praha a Lužičtí Srbové

V roce 2004 a 2005 se v jarních měsících v Praze konal festival lužickosrbské kultury Serbske nalěćo (Lužickosrbské jaro). Bohatý program zahrnoval divadelní představení, čtení prózy, přednášení poezie, výstavy i koncerty. Festival pořádala Společnost přátel Lužice, podílela se Domowina, Svaz lužickosrbských umělců a další lužickosrbská sdružení. Řada pochybení na české straně bohužel odradila lužickosrbské spolupořadatele. Několik akcí pod názvem Serbske nalěćo sice proběhlo ještě v dalších letech, bohužel již se nepodařilo navázat na první dva vydařené ročníky festivalu, který se začal zapisovat do povědomí českých přátel Lužice.

V roce 2006 společnost protestovala proti zavření druhého stupně základní školy v Pančicích-Kukowě a sbírala podpisy pod petici požadující zachování přírodně cenných Łakomských rybníků v Dolní Lužici, které byly ohroženy povrchovou těžbou hnědého uhlí (později zničených při rozšiřování povrchového dolu).

Svou dosavadní činnost Společnost přátel Lužice hodnotila na dvoudenních oslavách u příležitosti stého výročí jejího založení (9. – 10.11.2007). Bohatý program zahrnoval přenášky (například o dějinách SPL nebo Hórnikově knihovně), promítání filmů (český film Tam za kopcem je Lužice, lužickosrbský film Jakub Bart-Ćišinski – tragiski rebel abo ženij?), zazněly lužickosrbské lidové písně v podání Tomasze Nawky, zpíval sbor Byzantion. Účastníci se vypravili také na Vyšehrad, na hřbitově uctili památku osobností, které se zabývaly Lužicí a přispěly k rozvoji česko-lužických vztahů.

Přípitek žernoseckým vínem, SPL slaví 100. výročí založení

Teprve rok 2008 přinesl zlom v jednáních o návratu do Lužického semináře: díky zájmu senátní komise pro krajany a vstřícnosti ministra školství mgr. Ondřeje Lišky bylo zahájeno další kolo jednání, následně k 1. 3. 2009 byla mezi Společností přátel Lužice a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR podepsána smlouva o výpůjčce tří přízemních místností na dobu 8 let. Krátce po podepsání dohody byly do Lužického semináře přemístěny knihy Hórnikovy knihovny. 13. 6. 2009 byl Lužický seminář za účasti členů společnosti a přátel Lužice, politiků a státních úředníků, hostů z Lužice, Polska a dalších slavnostně znovuotevřen.

Slavnostní znovuotevření Lužického semináře v červnu 2009

Ve druhé polovině roku 2009 byly knihy Hórnikovy knihovny vyrovnány do polic, byla zahájena katalogizace a vkládání do počítačové databáze. Společnost přátel Lužice zveřejnila otevírací hodiny Lužického semináře a Hórnikovy lužickosrbské knihovny pro veřejnost, od září 2009 až doposud dvě hodiny ve středu odpoledne každý týden.

Jedinečné prostory v Lužickém semináři umožnily uspořádat řadu kulturních a vzdělávacích akcí, přednášek, výstav, přednášení básní a koncertů, které byly vždy hojně navštíveny. Například v říjnu 2009 v Lužickém semináři proběhla akce Pražské stopy Jakuba Barta Ćišinského (přednášky, přednes básní, film a koncert věnované tomuto významnému lužickosrbskému básníkovi), v březnu 2010 program o lužickosrbském školství (přednášeli Jadwiga Kaulfürstowa, pracovnice centra WITAJ, Pavel Šlechta, český učitel v Budyšíně a Jan Rjelka, učitel v Chrósćicích), v březnu 2011 vyprávění Jana Rjelky z Chrósćic Via regia na území Lužice (historická obchodní cesta se zvýrazněním dnešních významných míst) a vystoupení hudební skupiny Conni Island (skupina mladých Lužických Srbů hrajících moderní hudbu založenou na lužickosrbském folklóru).  V září 2009 byla v Lužickém semináři otevřena výstava Maji Nagelowé Zabrana zemja, póla a warstwy (malby, které znázorňují působení povrchové těžby hnědého uhlí na lužickosrbský národ), v červnu 2010 Obrazy ze slovanské Mytologie Evy Kramarzové, v únoru 2011 výstava fotografií, která zachycuje povrchovým dolováním zasaženou krajinu Lužice.

Lužický seminář navštívili mnohokrát Lužičtí Srbové. Kromě návštěv jednotlivců z Horní i Dolní Lužice zde byly například chor Łužyca, župa Domowiny Jan Arnošt Smoler z Budyšína, župa Michał Hórnik z Kamence nebo mládežnická skupina Pawk.

Chor Łužyca v Lužickém semináři, červenec 2009

Hlavní význam Společnosti přátel Lužice spočíval v tom, že od svého vzniku soustavně šířila znalosti o Lužických Srbech a jejich kultuře v československém prostředí mezi politiky i běžnou veřejností, v tom sehrál důležitou úlohu Česko-lužický věstník. Společnost přátel Lužice udržovala s Lužickými Srby přátelské styky, prostřednictvím zájezdů, výměnných pobytů studentů a kulturních podniků přispěla ke vzájemnému poznání mezi československou a lužickosrbskou veřejností. Významnou politickou úlohu Společnost přátel Lužice získala v období po skončení druhé světové války. Činnost Společnosti přátel Lužice poskytovala Lužickým Srbům podporu v jejich úsilí o zachování kultury a jazyka, což se významně projevilo především ve 20. a 30. letech minulého století. Nepodařilo se však prosadit příznivější podmínky k národnímu životu Lužických Srbů v Německu po druhé světové válce.

Vystoupení lužickosrbského souboru Wudwor v Bílé Hlíně u Mnichova Hradiště na Festivalu folklórních souborů Pojizeří, na pořádání se podílí odbor Společnosti přátel Lužice z Mnichova Hradiště