Obchodní cesty a Šestiměstí
Lužice byla odnepaměti důležitou křižovatkou obchodu. Svědčí o tom pradávná Lužická cesta, pojmenovaná dávno poté co se na Labi usadili Polabší Slované. Spojovala jadranskou Aquileu s Baltem a s největším přístavem Slovanů Woliní. V dobách, kdy neprůchodné pohraniční pralesy znemožňovaly přechod Krušných hor a Krkonoš bylo koryto Labe a koryto Lužické Nisy jedinými vstupy do České kotliny od severu. Zvládnutí horských průsmyků snížilo význam cesty podél Lužické Nisy.
Lužicí procházela i důležitá obchodní cesta v západo-východním směru pokračující dále do Slezska. Tato trasa vlastně kopírovala starobylou poutní trasu Královské cesty (Via regia) ze Santiaga de Compostela ve Španělsku do Kyjeva na Ukrajině.
Via regia v Sasku
Podél této trasy se postupně na začátku 14. stol. vytvořilo významné obchodní společenství bohatých měst tzv. Šestiměstí (Budyšín, Zhořelec, Lubij, Lubáń v Polsku, Kamenec a Žitava). Tato města byla velmi bohatá a díky tomu je často napadali loupeživí rytíři. Proto vytvořila tento svaz, který společně proti nim postupoval.
Třicetiletá válka a rozdělení Lužic
Velkou ranou byla pro Lužici doba 30-leté války. Přes její území táhlo několikrát císařské i švédské vojsko. Obrovské množství lidí bylo zabito (uvádí se až polovina srbského obyvatelstva) a kraj byl vojsky ekonomicky drancován. Tento neblahý ekonomický vývoj pokračoval i po válce, protože vrchnost chtěla zpět nabýt svoje bohatství a odnášeli to především venkované ve většině tvoření Srby, kteří museli na svoji šlechtu těžce pracovat.
Další ranou bylo pro Lužici 17. stol., kdy došlo k faktickému rozdělení Horní a Dolní Lužice mezi Sasko a Prusko. V průběhu 7-leté války mezi Pruskem a Habsburskou monarchií tak došlo roku 1758 k obrovskému střetu více než 100 tis. vojáků u lužickosrbské osady Bukecy. Následná Pruská vláda nad Dolní Lužicí znamenala katastrofu pro postavení Srbů v této části Lužice.
Obléhání Budyšína z doby 30-leté války
Zemědělství a nepřístupné cechy
Lužičtí Srbové se v průběhu středověku a novověku zaobírali hlavně zemědělstvím. Jednak z toho důvodu, že jako původní obyvatelstvo měli vztah ke své zemi, ale i kvůli tomu, že vstupu mezi řemeslníky jim bránila omezení německé vrchnosti a samotných poněmčených cechů, které si vymiňovaly německý původ pro nově příchozí do cechů. Tato situace společně se zákazem bydlení ve městech pro Srby způsobila spíše jejich zemědělskou orientaci. Lužice by se dala rozdělit z hlediska výnosnosti půdy do třech oblastí – Dolní Lužice, přechodné pásmo zvané „hole“ a nejjižněji Horní Lužice. Jak již vyplývá z označení přechodného pásma kde se například rozkládá Mužakowska hola (srovnej hola – holina, tam kde rostou jen borovice), neoplývá toto území velmi plodnou zemí. Až do dneška je patrné z krojů, že nejbohatší sedláci sídlili právě na plodné zemi v oblasti Dolní Lužice, kdežto území „holí“ neboli např. Slepjanska bylo nejchuší oblastí Lužice.
Těžba uhlí
V polovině 19. stol. se začíná postupně s těžbou hnědého uhlí na území Lužice. Množství Srbů bylo nuceno pracovat za minimální mzdu v nově vznikajících textilních fabrikách a zatím jen velmi pozvolna začalo bourání lužickosrbských vesnic kvůli těžbě (nutno si uvědomit, že Srbové kvůli zákazu bydlení ve městech žili převážně na venkově). Ne nadarmo mluvili Srbové o uhlí jako o bohatství, které jim do jejich země zakopal sám čert.
Dolnosrbské dělnice v textilní továrně
Meziválečná prosperita do roku 1933
Doba mezi světovými válkami se dá rozdělit přelomovým rokem 1933, kdy přišel k moci Hitler. V první polovině dochází k určité prosperitě mezi Lužickými Srby. Je to doloženo například vznikem první srbské banky – Serbska ludowa banka. Stále je však nutno si uvědomit, že nejbohatší Srbové byli právě sedláci a ne průmyslníci. Avšak po roce 1933 se situace opět rapidně zhoršuje a kulminuje zákazem všeho srbského v době 2. světové války.
Odbagrování vesnic v době NDR
Po 2. světové válce se opět (stejně jako po 1. světové válce) objevují snahy Srbů o připojení Lužice k Československu. To je však znovu zamítnuto a nastává období komunistického budování, které, přestože konečně poprvé v dějinách zrovnoprávnilo postavení Srbů a Němců, inicializovalo masivní odbagrovávání lužickosrbských osad na úkor hnědého uhlí. V tomto období bylo zničeno přes 100 takových obcí. Srbové byli přesídlováni do anonymních nově budovaných sídlišť a tím ztráceli svoji identitu. Proces ztráty identity byl umocněn mocným přílivem německého živlu do tradiční lužickosrbské sídelní oblasti a tím dalším rozmělněním původního etnika.
Lužická jezerní krajina vzniklá po těžbě z doby komunizmu
Nezaměstnanost a migrace po roce 1989
Začátek demokratického vývoje po roce 1989 je charakterizován zavřením mnohých podniků a velkou nezaměstnaností, která stále přetrvává. Mnoho Lužických Srbů bylo nuceno hledat obživu na západě Německa, kde se jejich děti už bohužel nenaučily rodnou řeč. Po demokratickém převratu se mnoho lidí stalo podnikateli. I mezi Lužickými Srby najdeme spoustu pekařů, autodopravců, truhlářů, atd. Sice je pravda, že Lužičtí Srbové mají svá práva daná zákonem (litera zákona se však příliš často neshoduje s realitou – http://slovnik.vancl.eu/zakon), avšak dnešní tržní hospodářství činí obrovský tlak na dějinami a německou nadvládou velmi rozvrácenou společnost původních obyvatel.