Lužičtí Srbové jsou slovanským národem obývajícím Lužici, historickou zemi, která navazuje na severní hranici Čech. K Lužickým Srbům se v současné době hlásí zhruba 60 000 osob. Lužičtí Srbové jsou posledními potomky kdysi širokého slovanského osídlení sahajícího podél Labe až k Baltskému moři.

Lužičtí Srbové jsou nám blízko po historické, kulturní i jazykové stránce. Lužická srbština je hned po slovenštině druhým nejbližším jazykem češtině. Po tři století byla Lužice součástí českého státu.  Velmi bohaté vzájemné česko-lužickosrbské vztahy byly přerušeny až v letech nacismu a totalitního socialismu a nyní se opět rozvíjejí.

Slavnost v Horní Lužici

Předchůdci dnešních Lužických Srbů, slovanské kmeny Lužičanů a Milčanů, osídlili Lužici zhruba v 5. – 7. století. Německým výbojům tyto kmeny podlehly v 10. století. Němci se stali vládnoucí vrstvou, Lužičtí Srbové se ocitli v jejich područí. Lužičtí Srbové nebyli přijímáni do řemeslných cechů, své zboží nemohli prodávat na hlavních městských tržištích a bylo takřka nemožné, aby pronikli mezi městský patriciát.

Silnému útlaku museli čelit Lužičtí Srbové v části Horní Lužice a Dolní Lužici po roce 1815, kdy se tato území stala součástí Pruska. Byla uplatňována tvrdá germanizační opatření. Ve školách probíhala výuka jen v němčině, také jazyk bohoslužeb byl pouze německý. Po jistou dobu platilo např. dále nařízení, podle kterého byla podmínkou oddání znalost německého jazyka.

Nejtěžší období pro Lužické Srby nastalo po nástupu nacismu. Byly postupně zrušeny lužickosrbské spolky a instituce, představitelé Lužických Srbů byli pronásledováni a vězněni. Ve druhé světové válce byli Lužičtí Srbové přinuceni bojovat v řadách německé armády, a to i proti Slovanům.

Režim poválečné NDR byl zpočátku Lužickým Srbům nakloněn, později však vstřícnost ustupovala a Lužičtí Srbové byli vnímáni a podporováni spíše jen jako folklorní zvláštnost. Obrovské škody lužickosrbské kultuře a identitě v období NDR napáchala povrchová těžba hnědého uhlí, kvůli níž bylo částečně nebo úplně vysídleno přes 100 převážně lužickosrbských vsí, dále příliv německého obyvatelstva do průmyslových oblastí Lužice za prací.

V současné době je přístup německé společnosti k Lužickým Srbům vstřícný. Německý stát (spolkové země Sasko a Braniborsko) uznávají Lužické Srby jako národností menšinu, přiznávají jim práva, provozují lužickosrbské školství (školky, školy, gymnázia), podporují lužickosrbskou kulturu a jazyk. I dnes však Lužičtí Srbové v německém státě v některých ohledech strádají a ocitají se v ohrožení. Hornolužičtí Srbové jsou oslabování zavíráním základních škol, v Dolní Lužici jsou dále bourány vesnice při povrchovém dobývání hnědého uhlí. Prostředky poskytované na lužickosrbskou kulturu jsou omezovány (klesá např. počet vydávaných knih, trpí činnost uměleckých souborů). Potíže přináší i rozdělení Lužických Srbů mezi dvě spolkové země, Sasko a Braniborsko (odlišný školský systém, jiné zákonodárství).

Proto je i dnes pro Lužické Srby velmi podstatná podpora slovanských národů, především Čechů, Slováků a Poláků.

 Slavnost v Horní Lužici

Převážná část historické země Lužice dnes leží v Německu, ve spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Menší část historické Lužice východně od řeky Nisy po druhé světové válce připadla Polsku. Lužice se dělí na Horní, která se rozkládá hned za našimi severními hranicemi. Střediskem Horní Lužice je Budyšín. Severněji leží Dolní Lužice, která má středisko v Chotěbuzi. Za středisko dnešní polské Lužice je považováno město Žerava.

Znaky Horní a Dolní Lužice

Lužičtí Srbové dnes obývají pouze německou část Lužice a tvoří zde oficiálně uznávanou národnostní menšinu. Od ostatních menšin a skupin přistěhovalců v Německu se liší v jednom podstatném pohledu: nemají svůj samostatný stát. Na základě Srbského zákona přijatého Saskem i Braniborskem je část historické Lužice dvojjazyčnou oblastí. Proto se zde můžeme setkat s dvojjazyčnými nápisy, také s vlajkami německými, saskými nebo braniborskými, stejně tak jako s lužickosrbskými nebo evropskými.

Dvojjazyčná směrovka v Horní Lužici

Národně nejzachovalejší oblast leží mezi městy Budyšín, Wojerecy a Kamjenc v Horní Lužici. Zde je lužická srbština převažujícím jazykem v každodenním životě (tzv. katolická oblast). V ostatních oblastech Lužice jsou Lužičtí Srbové rozptýleni, jazyková i národností hranice je značně neostrá. Je mnoho smíšených rodin, také obyvatel s pouze částečnou znalostí lužickosrbského jazyka.

Lužická srbština má dvě spisovné varianty, v Horní Lužici hornolužickou srbštinu, v Dolní Lužici dolnolužickou srbštinu. Tyto dvě varianty jazyka se od sebe liší přibližně řečeno jako čeština a slovenština. Ve střední Lužici v okolí města Slepa se mluví ještě zvláštním slepským nářečím.

Lužickosrbská vlajka ve vsi Wotrowě v Horní Lužici

Lužickosrbská kultura má širokou národní povahu, bohatý je lužickosrbský spolkový život. Velký podíl lidí se účastní kulturního života na vsích i ve městech, zpívá v některém z mnoha pěveckých sborů, připravuje folklórní představení nebo vesnické slavnosti, věnuje se umění. Velký význam pro udržení národního vědomí má v Lužici církev. Zejména v katolické oblasti je propojení rodinného, národního, církevního a společenského života velice těsné. Pro české náštěvníky bude nejspíš překvapující množství dodnes dodržovaných tradic.

Velikonoční jízdy, Horní Lužice

Základní školy, kde je přímo vyučovacím jazykem lužická srbština, se nacházejí pouze v jádrové oblasti mezi městy Budyšín, Wojerecy a Kamjenc v Horní Lužici. V ostatních oblastech je lužická srbština ve školách vyučována a používána v omezené míře. Především v oblastech Dolní Lužice, kde lužické srbštině hrozí zánik, je s úspěchem používán systém Witaj, který byl již úspěšně vyzkoušen na více místech (Québec v Kanadě, Bretaň atd.). Spočívá v používání metody vnoření (imerze), vychovatelky mluví na děti ve školkách lužickosrbsky, děti v předškolním věku, ačkoli lužickou srbštinu znají jen velmi málo nebo vůbec, se učí velice rychle a často mají možnost si v této řeči popovídat se svými prarodiči. V Budyšíně a Chotěbuzi jsou v provozu lužickosrbská gymnázia.

Základní škola v Chrósćicích, Horní Lužice

V horní lužické srbštině vychází deník Serbske nowiny, v dolnolužické srbštině týdeník Nowy Casnik. Kromě těchto novin vychází řada dalších tiskovin, časopisů pro děti, kulturních měsíčníků, apod. V omezené míře se objevují lužickosrbské pořady v rozhlasu a televizi.

Zastřešující organizací, která zastupuje zájmy Lužických Srbů, je Domowina, založená ve Wojerecích v roce 1912. Domowina sdružuje základní skupiny (župy) a lužickosrbské spolky všech možných zaměření. Lužickosrbský národní život (činnost institucí, vydávání tiskovin, provoz sdělovacích prostředků, kulturních spolků a zařízení, částečně i školství) je financován ze Załožby za serbski lud (Nadace lužickosrbského národa), jejímiž přispěvateli jsou spolkové země Sasko a Braniborsko.

Dnešní Lužice se potýká kromě běžných také s velice osobitými problémy. Oblast je postižena velikou mírou nezaměstnanosti. To pak vyvolává stěhování zejména mladých lidí za prací do jiných spolkových zemí. Podobně se projevuje také nízká porodnost, ostatně jako i jinde v Evropě. Snižující se počet žáků společně s necitlivou školskou politikou spolkové země Sasko má za následek omezování lužickosrbského školství. Dochází k zavírání důležitých lužickosrbských škol (v roce 2003 druhý stupeň základní školy v Chrósćicích, v roce 2006 druhý stupeň základní školy v Pančicích-Kukowě).

Demonstrace proti zavření druhého stupně základní školy v Chrósćicích

Již dlouho zasahuje do života v Lužici rozsáhlá povrchová těžba hnědého uhlí. Částečně nebo úplně bylo zbouráno přes 130 vsí, usedlostí a dalších sídel. Důsledkem přesídlení Lužických Srbů byla většinou ztráta národní identity. Nedozírné škody při povrchové těžbě vznikají i na přírodě a krajině Lužice.

Povrchová těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici

Obrovským problémem je objem finančních prostředků, poskytovaný spolkovými zeměmi Sasko a Braniborsko Załožbě za serbski lud, který je předmětem téměř neustálých diskuzí a sporů. Kvůli nedostatku peněz došlo k omezení chodu některých institucí nebo jejich úplnému zrušení, snížil se počet vydávaných knih apod. Potíž je také mnohdy pouze formální naplňování zákonné ochrany menšin. Silný tlak přestavují celoplošná média pouze v němčině, pochopitelně i celkové společenské prostředí upřednostňující němčinu.

Demonstrace proti snižování příspěvku Nadaci lužickosrbského národa

Lužičtí Srbové v České republice

Lužičtí Srbové na počátku středověku osídlili oblasti, které jsou dnes součástí České republiky, nejvýraznější stopy nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku a v okolí Hrádku nad Nisou. Do dnešních dob se zachovaly zřetelné zbytky několika milčanských hradišť. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy nebo Němci. V dalších stoletích Lužičtí Srbové Čechách působili (např. jako duchovní, umělci), často se zde i usazovali. Z Lužických Srbů, kteří nechali významné stopy v Čechách, jmenujme alespoň dva, Maćije Wjacława Jakulu a Jakuba Xavera Ticina.

Jakub Xaver Ticin (1656-1693), jezuitský duchovní a spisovatel, část svého života působil v Praze. Vydal zde první tištěnou hornolužickou gramatiku Principia linguage vendicae (1679) a latinské dějiny poutního místa Róžantu Epitome historiae Rosenthalensis (1692).

Jakub Xaver Ticin, obraz neznámého malíře

Sochař Maćij Wjacław Jakula (1655-1738) v roce 1648 založil v Praze sochařskou dílnu. Je autorem tří sousoší na Karlově mostě v Praze: sv. Anna (1707), Madona, sv. Dominik a Tomáš Akvinský (1708) a Madona s klečícím sv. Bernardem (1709). Jeho další díla nalezneme kromě Prahy také v Sedlci u Kutné Hory, Českém Krumlově, Dobřanech, Chotěšově, Broumově a ve Žďáře nad Sázavou.  Jakulova socha sv. Petra zdobí i nároží Lužického semináře v Praze na Malé Straně.

Sousoší Madona, sv. Dominik a Tomáš Akvinský na Karlově mostě

Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem jednoho tisíce lidí, kteří žili především ve šluknovském výběžku (zejména ve Varnsdorfu, Rumburku a Jiříkově). Po druhé světové válce se Varnsdorf stal střediskem lužickosrbského života. V Československu pracovala Domowina a Lužickosrbský národní výbor. Rozhlas vysílal lužickosrbsky, vycházel i tisk. Od roku 1945 do roku 1951 bylo v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci v provozu lužickosrbské gymnázium. Všechno postupně skončilo s nástupem totalitního socialismu.

Mnozí z Lužických Srbů, kteří se v České republice usadili, si dodnes zachovávají silné vědomí a jezdí za svými kořeny do Lužice.