Lužičtí Srbové v SRN

Počet příslušníků tohoto slovanského národa nyní činí přibližně 60 tisíc. Tvoří menšinu obklopenou německým prostředím a musí čelit množství problémů.

Po sjednocení Německa byla státem založena Nadace lužickosrbského národa, která financuje veškeré lužickosrbské aktivity. Prostředky jsou ovšem každý rok snižovány. Není tak možné v odpovídající míře podporovat lužickosrbskou kulturu a školství. Byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav. Uvažuje se například také o zrušení velmi úspěšného budyšínského divadla a lidového souboru, které hrají německy a lužickosrbsky. Necitelně je zasahováno do lužickosrbského školství. Bez ohledu na mezinárodní dohody (např. Chartu regionálních a menšinových jazyků, rámcovou úmluvu Rady Evropy ad.), které Německo podepsalo, se zavírají lužickosrbské školy. O případu, kdy saské úřady přes široké protesty zavřely základní školu druhého stupně v lužickosrbských Chrósćicích, jsme před časem četli dost v českém tisku. Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje na úkor vesnice Rogow a dalších vsí těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici.

Menšina je decimována i ekonomicky. Mnoho mladých lidí odchází na západ, protože nemohou najít práci. Nezaměstnanost v lužickém příhraničí je ve skutečných číslech místy až třetinová.

Zvyšující se počet smíšených manželství a netolerance valné části místních německých obyvatel vůči lužickosrbskému jazyku vede k poněmčení celých rodin. Známým příkladem je, že asi jedno procento německých obyvatel lužickosrbského sídelního území umí lužickosrbsky, ačkoliv lužickosrbský jazyk je vyučován ve školách. Otřepaný argument proti dvojjazyčnosti v Lužici je, že všichni Lužičtí Srbové přece umějí německy.

Nezbývá než konstatovat, že německá vláda si bohužel neváží toho, co lužickosrbská kultura Lužici přináší. Byť v dějinách i v současnosti dala Lužice bezpočet kvalitních hudebníků, vynikajících literátů a dalších osobností.

Zastřešující organizací pro lužickosrbský národní život je národní organizace Domowina, jejíž předsedou je Jan Nuk a jednatelem Bjarnat Cyž, za zahraniční styky je odpovědný Jurij Łušćanski. Knihy vydává Lidové nakladatelství Domowina, vzdělávání řídí Jazykové středisko Witaj.

Politicky se nově profiluje i Serska Łudova Strona,jejímž předsedou je Hannes Kell.

Sorabistiku pěstuje Ústav sorabistiky při lipské univerzitě, Lužickosrbský ústav v Budyšíně a Škola dolnolužickosrbského jazyka a kultury v Chotěbuzi.

Většina škol v lužickosrbském sídelním území nese označení B, tedy školy, kde se vyučuje německy a lužická srbština je vyučovaným předmětem. Školy typu A mají výuku dvojjazyčnou, těch je ale pouze šest, přičemž jedna z nich (v Chrósćicích) smí nyní mít jen první čtyři třídy. (17 žáků v Sasku na otevření třídy nestačí.)

Vychází deník Serbske nowiny (hornolužickosrbsky), týdeník Nowy casnik (dolnolužickosrbsky a německy), kulturní měsíčník Rozhlad, pololetně sorabistický časopis Lětopis a časopis pro učitele Serbska šula.
Rozhlas vysílá lužickosrbsky ve všední dny ráno, o víkendu kolem poledne.
Televizní vysílání čítá od loňského roku dva půlhodinové pořady měsíčně.

Lužičtí Srbové žijící v Německu mají status krajanů,což mimojiné umožňuje našim úřadům poskytovat pomoc,či vysílat do oblasti učitele

Lužičtí Srbové v ČR

Lužičtí Srbové osídlili na počátku středověku severní Čechy, nejvýraznější stopy jejich identity nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy či Němci. Po celé dějiny dále přicházeli do Čech v rámci migrace.

Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem jednoho tisíce lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku (zejména ve Varnsdorfu (Warnoćicích), Rumburku a Jiříkově). Po druhé světové válce se Warnoćicy staly vedle Budyšína a Chotěbuzi opravdovým střediskem lužickosrbského života. V Československu pracoval spolek Domowina a Lužickosrbský národní výbor. Rozhlas vysílal lužickosrbsky. Vycházela i tištěná média. Od roku 1945 do roku 1951 v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Studenti gymnázia se později stali vůdčími osobnostmi lužickosrbského života (např. spisovatel a novinář Jurij Koch). To všechno skončilo s nástupem komunistického režimu. Jádro menšiny nyní činí ženy, které přišly po roce 1945 do pohraničí a později i dále do vnitrozemí. Někteří si zachovávají silné vědomí a jezdí za svými kořeny do Lužice. Někteří se vůči svému okolí asimilovali. Přispělo k tomu i to, že české prostředí bylo Lužickým Srbům blízké a že je někteří Češi považovali za Němce.

Nejznámějším Lužickým Srbem v ČR je ing. Tomáš Kmječ, bývalý inspektor Armády ČR a ing. Hanuš Härtel, architekt a místopředseda Společnosti přátel Lužice. V Praze žila dlouhá léta básnířka Mina Witkojc a novinář Jurij Wićaz, v Neveklově básník Jan Ćěsła, ve Varnsdorfu grafička Hanka Krawcec. Za hlavního představitele warnoćické menšiny lze považovat pana Michała Michałka. Další se zas hlásí k české národnosti, takže rovněž nejsou uvádění ve statistikách. Jakýmsi „tutorem“ menšiny je Čech Milan Hrabal, vedoucí odboru školství a kultury Městského úřadu, jehož předchůdcem v této bohulibé činnosti byl Karel Macků. Dříve se pravidelně konaly srazy lužickosrbských absolventů varnsdorfského gymnázia. V roce 2001 zde vznikla Varnsdorfská solidarita, petice proti plánovanému rušení lužickosrbských škol s tisíci podpisů. Z místních médií se lužickosrbské problematice věnuje hlavně místní časopis Hlas severu.

Mimo Německo Lužičtí Srbové nemají zvláštní menšinová práva. Český menšinový zákon přiznání práv umožňuje, avšak nikdo z menšiny nepociťuje např. nutnost požadovat úřední styk v lužické srbštině, když zde žije po celý život.