Ptačí svatba (Ptači kwas)

V Horní Lužici je zvykem, že děti staví ráno 25. ledna za okno nebo přede dveře talíř, aby jim na něj ptáci, slavící tohoto dne „ptačí svatbu“, položili různé sladkosti. Říká se, že ptáčci děkují těmito drobnými dárky dětem za to, že jim během zimních měsíců sypaly krmení. Kořeny této zvyklosti nejsou podnes jednoznačně objasněny.

Oblíbenost obyčeje vedla k tomu, že vznikla řada jeho nových forem – především ve školách a školkách. Na řadě míst v Lužici tak dnes pořádají zejména školky „svatební“ průvody vesnicí, přičemž v jejich čele kráčejí „sroka a hawron“ (straka a havran). Zvláště atraktivní je, jsou-li „ženich“, „nevěsta“ a ostatní „svatebčané“ oblečeni ve zmenšených replikách svatebního kroje příslušné oblasti. Těmto průvodům je možno se obdivovat především v regionu katolických Lužických Srbů; zčásti ale i v některých lokalitách Dolní Lužice, Slepjanska a Wojerecka.

Také ve výkladních skříních pekařství je patrné, že dvojjazyčná Lužice slaví „ptačí svatbu“. Vedle tradičních známých ptáčků z těsta, zvaných „sroky“, jsou o tomto zvláštním dni nabízeni i sněhoví ptáčci a ptačí hnízda, stejně jako speciální pamlsky.

Ptačí svatba

Novoroční pečivo (Nowolětka)

Ve zvykosloví všech národů najdeme množství svátečních příležitostí, které se dochovaly z dávné minulosti. Když končil kalendářní rok, upínali se rolníci v myšlenkách již k roku nadcházejícímu. Měli starost o úrodu a o to, jak se bude dařit dobytku. Z tohoto důvodu se v předvečer Nového roku pekly zvířecí figurky z mouky, vody a trocha soli; příštího dne se daly sežrat živým zvířatům – stejným jako ona zpodobněná. To mělo vyjadřovat naději a víru v to, že domácí zvířata zůstanou v příštím roce zdravá. Typické novoroční figurky („nowolětka“) zpodobňovaly krávy, koně, prasata, ovce, kozy, slepice, husy, kachny, psy a kočky.

Masopust (Póstnicy)

Žádný obyčej není v dnešní Lužici slaven tak dlouho a silně jako masopust – přičemž jeho forma a intenzita se v jednotlivých regionech velmi liší. Zatímco v oblasti Budyšína a Kamjence se – odhlédneme-li od dětských průvodů – jedná pouze o družnou společenskou taneční zábavu v kostýmech, v jiných končinách se uchovala řada prvků, upomínajících na soudržnost vesnické pospolitosti.

Masopustní obchůzky (Camprowanje)

Toto obcházení koledujících dům od domu je nejrozšířenější zvyklostí. Svými kořeny tkví v předkřesťanských představách víry. Za pomoci maškarády a silného hluku je z usedlostí vyháněno vše zlé. Jezdec na bělouši a čáp symbolizují počínající jaro, medvěd odcházející zimu, kominík vymetá duchy zimy, strážník představuje vrchnost a vyhlášená „vaječná bába“ shromažďuje dary na masopustní hostinu. Kromě „vaječné báby“ ztratily ostatní tradiční figury v posledních letech na významu. Vesnická mládež se dnes obléká do žertovných kostýmů a táhne za zvuků hudby od domu k domu.

Účastníci průvodu zdraví obyvatele jednotlivých domů hlučným rámusením a muzikou a zvou paní domu k tanci. Návštěva „camprujících“ je pro každou rodinu ctí. Dokonce ani obyvatelé domu, ve kterém právě drží smutek a u kterého se proto zastavení nekoná, nechtějí stát zcela mimo a odevzdávají jako všichni ostatní poplatek ve formě vajec, slaniny anebo i lihovin a peněz. Vykoledované potraviny jsou většinou o týden později zkonzumovány při velké „vaječné hostině“, kterou „camprování“ končí.

Dolnosrbský zapust

Slavnostní masopustní průvod mládeže v Dolní Lužici (Zapust)

Kromě“camprování“ a jeho závěru, spojeného s konzumací nashromážděných vajíček, se koná ještě slavnostní průvod mládeže – „zapust“. Ten je jednou z nejvýznamnějších dolnolužickosrbských svátečních zvyklostí.

„Zapust“ se koná některou sobotu nebo neděli po „camprování“. Všechna děvčata v průvodu jsou oblečena do svátečního dolnolužickosrbského tanečního kroje. Vyšívané šátky a sukňové stuhy či ozdoba hlavy „lapa“, s níž je kroj teprve kompletní, jsou často nové, neboť je starší ženy často dávají jako dar svým vnučkám.

Dívky se nechají obléci od zkušených žen – oblékaček, aby nezavdaly žádný podnět ke kritice. Poté se děvčata shromáždí v hostinci a čekají zde na vesnické mladíky. Ti dostanou po jejich příchodu „masopustní kytici“ z umělých květin, kterou si připnou na klobouk či klopu. Nejstarší z mládeže poté přečte závazný řád, týkající se provedení a průběhu průvodu. Současně je také vyhlášeno, kdo bude s kým tvořit pár. Po následujícím tanci jednotlivých párů vyjde celá společnost před hostinec a nechá se zde vyfotografovat. Poté táhne mládež v dohodnutém pořadí a s kapelou v čele vesnicí. Hlavním účelem průvodu jsou čestná zastavení u těch obyvatel vsi, kteří se zvláště zasloužili o obecné blaho. S poctěnými osobami, kterým je též připjata masopustní kytice, se zatančí čestné kolo. Za to dostane mládež slušnou částku. Večer se pak všichni obyvatelé vsi odeberou ke sváteční taneční zábavě v hostinci. Dříve se dbalo na to, aby se všichni pořádně vytancovali, neboť jen tak, jak se věřilo, se v novém roce dobře vydaří len. Děvčata se snažila tancovat s co nejvyššími mládenci a skákat hezky vysoko, protože tak měl len narůst do výšky.

Velikonoce (Jutry)

Velikonoce jsou nejdůležitějším svátkem pro Lužické Srby v průběhu roku. Je to především dáno tím, že naprostá většina jsou věřící (ať už evangelíci či katolíci).

Zdobení velikonočních vajíček (Debjenje jutrownych jejkow)

Velikonoční zdobení vajíček je zvyk společný mnohým slovanům. V Lužici se používá především voskování, ale i další techniky jako je vyškrabávání a vyžírání. Před Velikonocemi je na spoustě míst možno zakoupit takového vajíčka.

Zelený čtvrtek, Velký pátek, Tichá sobota (Zeleny štwórtk, Wulki pjatk, Ćicha sobota)

Na zelený čtvrtek vzpomínají křesťané na poslední večeři Páně se svými učedníky. Velký pátek je postní den, kdy si zase připomínají ukřižování Ježíše Krista. Proto o Velkém pátku a v sobotu kostelní zvony mlčí. V těchto dnech chodí v některých církevních farnostech ráno, odpoledne a večer chlapci s řehtačkami, aby tak nahradili mlčící zvony. Chodí takto k místním křížům a kapličkám, aby se tam dohromady pomodlili.

Boží hod velikonoční (Jutrownička)

K ranní bohoslužbě kostelní zvony nezvoní. Farnost se ještě potmě za ticha shromáždí před kostelem. Sváteční obřad se zahájí rozsvícením a žehnáním velikonočnímu ohni. Poté se rozsvítí velká velikonoční svíce, která se donese do kostela. Je ozdobená písmeny alfa a omega (prvním a posledním písmenem řecké abecedy). Mimo letopočtu je na ní vidět i pět hřebíků potažených červeným voskem. To jsou znamení ran na Ježíšových rukách, nohách a poslední značí jeho propíchlé srdce. Ministranti, duchovní i celá farnost jdou s rozsvícenou velikonoční svící do tmavého kostela. Duchovní třikrát provolají “Lumen Christi“ (Kristus je světlo) a farnost odpovídá “Deo gratias“ (Díky Bohu). Přitom se světlo z velikonoční svíčky dále předává všem věřícím. U oltáře se velikonoční svíce na něj postaví. Ve světle svíček se zpívá “Exsultet“ chvalozpěv “Wyskajće, chóry jandźelow“ (Veselte se sbory andělů). Tím se slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Svěcená voda je se žehnáním a ponořením velikonoční svíce obnovena. Tato voda svěcená o velikonoční noci se celé léto používá pro křtění.

Velikonoční křižáci (Křižerjo)

Jedná se patrně o nejznámější svátek známý daleko za hranicemi Lužice. V několika procesích jede téměř 2000 svátečně oblečených mužů v černém obleku a cylindrech na krásně ozdobených koních do sousední farnosti. V procesích mají sebou účastníci církevní prapory a kříž. Během jízdy zpívají velikonoční zpěvy (kěrluše) a modlí se. Tímto dávají ve známost Ježíšovo zmrtvýchvstání. První písemné upomínky na tento zvyk pocházejí z roku 1490.

Dobová pohlednice

Velikonoční oheň (Jutrowny woheń)

V noci na Velikonoční neděli zapalují mladí lidé v některých vsích v Dolní Lužici velikonoční oheň. Tímto se mají vyhnat zlí duchové a zima.

Velikonoční voda (Jutrowna woda)

V době od půlnoci do východu slunce jdou dívky a ženy se džbánem k pramenu nebo říčce, aby tam nabrali vodu. Říká se, že tato voda má magickou moc, která uchová zdraví, krásu a mladost a během roku vyléčí každou nemoc. Cestou pro vodu a zpět nesmí říct ani slovíčko, jinak voda magickou moc ztratí.

Velikonoční zpívání (Jutrowne spěwanje)

V Rownu a Slepu se udržuje zvyk, při němž Slepjanské kantorki (starší zpívající ženy) chodí od domu k domu a při tom zpívají postní kěrluše.

Velikonoční pondělí – kutálení vajíček (Jutrowna póndźela – walkowanje jejkow)

Velikonoční zvyk, který je rok od roku populárnější, je kutálení vajíček. Kdysi lidé věřili, že kutálení vajíček (jako symbol plodnosti) má dobrý vliv na výnos z polí a luk. Buď se uměle vytvoří malá písčitá skloněná plocha nebo se použije sklonu nějakého kopečku. Zvýrazní se malý důlek. Děti poté pouštějí malovaná vajíčka po svahu. Kdo trefí jiné vajíčko, může si vzít obě. Existuje však spousta různých pravidel pro tuto hru.

Stavění májek (Mejestajenje)

Před pálením čarodějnic se v jednotlivých vesnicích staví krásně ozdobený strom uprostřed návsi. Je to pradávný zvyk, kterým se má zdraví a plodnost čerstvého mladého stroma přenést na lid. Dříve se u takovýchto májek stavěli přes noc mladí chlapci na stráž, aby jim májku do druhého dne chlapci z druhé vesnice nepokáceli.

Pálení čarodějnic (Chodojtypalenje)

Na konci dubna podobně jako v ČR se slaví slavnost pálení čarodějnic. V předvečer se nahromadí velká kupa různých větví, na kterou se umístí čarodějnice ze slámy. Toto pálení čarodějnic symbolizuje vyhnání zimy a všeho zla.

Kácení májek (Mejemjetanje)

V průběhu května se je slavnost kácení májky. Při kácení mladí mužové závodí, který z nich bude první u spadlého vršku májky. Tomu se pak dá titul krále a může si z přítomných dívek vybrat královu. Společně pak všichni jdou přes ves. Většinou se akce zakončí tancem.

Kácení májky

Boží tělo (Bože ćěło)

Během svátku Božího těla se konají putování lidí do poutního kostela v Róžantu. Zvláště krásné jsou průvody dívek nastrojených jako družki.

Dožínky (Kermuša)

Kermušu slaví téměř ve všech končinách Lužice. Tato slavnost byla po staletí důležitou pro srbské sedláky. Po žních se přátelé a známí pozvali na hostinu. Dnes se po dopolední Boží mši děkuje za dobré žně. Odpoledne se poté při kávě a koláči (tykanc) slaví kermuše. Večer se tancuje.

Pouť do Róžantu

Kohout (Kokot)

Dolnosrbký lidový zvyk, který se stále v mnohých vesnicích udržuje, se nazývá kokot. Podle starých přestav se musel po poslední sklizni obilí kohout (kokot) jako symbol růstu chytit a zabít, aby mohl příští rok vyrůst nový. Rozlišovaly se dvě formy: łapanje kokota – chytání kohouta/kohouta chytat a zabijanje kokota – zabíjení kohouta.
Druhá forma vznikla v obcích, kde omladina neměla dost koní nebo žádného koně, ale přesto chtěli tento zvyk dodržovat. Kohout byl dán do jámy, která byla zakrytá prkny a na jejímž vrchu byla klec. Chlapci se pak museli se zavázanýma očima cepy trefit do klece. Vítěz tohoto zvyku je kral (prědny kral – ten co zasáhne hlavu, drugi a tśeśi kral – ti co zasáhnout křídla). Hlava a křídla byly samozřejmě před tím nařízlé. Kral si smí vybrat kralowku.

Svatý Martin (Swjateho Měrćina – 11. listopadu)

Tento den bývá zvykem, že zpívající děti chodí po vsi. Zvyk se vztahuje na legendu o sv. Martinu, který ve 4. stol. roztrhl svůj plášť vedví, aby poskytl žebrákovy před zimou ochranu.
Děti zpívají tuto koledu během svátku na Martina i Mikuláše:
„Wjele zboža přejemy
a so pěknje prašamy, njej tu
swjaty Měrćin (Mikławš) był,
njej tu ničo wostajił? Ju wšak,
ju, połnu šklu,hišće wulku
hromadu.“.

Svatá Barbora (Swjateje Borbory – 4. prosince)

V předvečer svých jmenin chodí svatá Barbora po kulowské farnosti dom od domu, aby děti obdarovala. Je v bílém šatu a obličej má zakrytý. Provází jí dva Rumpodiši. Již od středověku se uctívá sv. Barbora jako pomocnice v nouzi.

Svatý Mikuláš (Swjateho Mikławša – 6. prosince)

V předvečer svých jmenin obdarovává sv. Mikuláš děti sladkostmi do krásně umytých bot. Tento zvyk tak vzpomíná na sv. Mikuláše z Myry, o kterém se říká, že obdarovával chudé děti. V radworské farnosti chodí děti tento den zpívat stejně jako na sv. Martina.

Obchůzková nadílka na Slepjansku (Dźěćetko)

V čase přástek obchází v regionu Slepo „dźěćetko“. Rolníci v této písčité, lesnaté oblasti, zvané „hola“, patřili k nejchudším v celé Lužici. Místní dívky si tedy usmyslely, že budou dělat malým dětem v adventním času radost tím, že jim nadělí drobné dárky, jako jablka, hrušky, ořechy a perník, ale také menší, doma ušité části lidového kroje.

Dívka, mající krátce před svatbou, je místní „kantorkou“ (vedoucí zpěvačkou) určena za nadělující bytost a o jedné adventní neděli oblečena do kroje družičky. Obličej se zakryje závojem, na zelenou sukni přijde bílá zástěra, místo bílé halenky dlouhá bílá blůza zastrkaná pod sukni s laclem a ruce se opatří bílými vlněnými rukavicemi. Každá dívka, pomáhající při oblékání, přinese s sebou pestrou stuhu. Ty se potom – buď ve smyčkách sdrhnuté na rukávu, či jako volně visící- připnou na krojový oděv „dźěćetka“. Protože je „dźěćetko“ krášleno stuhami v každé ze sedmi vsí regionu jinak, dá se s jistotou říci, ze které z nich pochází. V některých se přinesené stuhy našívaly na dlouhou, pestrou pásku. Tak se dá spočítat, kolik děvčat se podílelo na oblékání. Po připevnění komplikované ozdoby hlavy dostane „dźěćetko“ do pravé ruky metlu z březového proutí a do levé zvonek, kterým se ohlašuje. Při své návštěvě vůbec nepromluví. Mluvit smějí pouze jeho průvodci, a tak „džěčetko“ zůstane obdarovanými nepoznáno.

Dnes navštěvuje „dźěćetko“ v adventní době školky, školy, vánoční besídky důchodců, adventní posezení místních skupin národní organizace Domowina a také vánoční trh ve farní obci Slepo. V každé vesnici je oblékáno podle tradiční starobylé zvyklosti. Ve všech sedmi vesnicích – Slepo, Rowno, Mułkecy, Miłoraz, Trjebin, Brězowka a Dźěwin došlo v posledním čase k obrození tohoto zvyku.

Slepjanské Dźěćetko

Obchůzková nadílka v Janšojcích

Janšojcy patří do oblasti dolnolužickosrbského kraje. Také zde je nadělující bytost oblečena do šatu, sestaveného s fantazií z rozličných součástí místního lidového oděvu. Jeho součástí je vatovaná spodní sukně. Na ni přijde červená, stuhou zdobená sukně. Horní část těla kryje dlouhá bílá pánská košile, na jejíchž rukávech jsou připjaty malé kytice či věnečky z umělých květin. Přes sukni se stuhou je vpředu a vzadu uvázána bílá naškrobená krajková nabíraná zástěra. Na její pas se upevní vyšívané stuhy. Kolem těla má „janšojski bog“ širokou hedvábnou šerpu. Celé oblečení doplňují bílé rukavičky a punčochy a černé střevíce.

Zvláště nápadná a komplikovaná je ozdoba hlavy. Kolem hlavy vybrané dívky se jako turban ovine vlněný šátek a vepředu se zaváže na uzel. Přes něj se položí bílý šátek, dekorovaný dvěma květinovými úponky. Doprostřed se upevní věneček družičky. Obličej zakrývá nařasený tylový šátek, okrášlený pestrými stuhami, perlovými šňůrami a nášivkami z blýskavých plíšků. Celou okázalou výbavu doplňují pestrými stužkami zdobená metla v pravé a zvonek v levé ruce.

Se svými průvodkyněmi se „janšojski bog“ vydává na cestu za nejmladšími obyvateli vsi. Aby zůstal nepoznán, nesmí při tom mluvit. Úderem metly na okno a zvukem zvonku ohlašuje u každého domu svůj příchod. Po obdarování dětí se „janšojski bog“ dotkne metlou dospělých, aby se na ně přenesla probuzená síla přírody.