Po Františku Vydrovi nás tento týden postihla ještě jedna velká ztráta na poli tuzemských propagátorů lužickosrbské kultury a literatury. Ve středu 4. března zemřel vynikající český recitátor Mirek Kovářík. Většina ho zná z festivalu Porta, zasvěcenější pro neutuchající péči o odkaz básníka Václava Hraběte. Ale on byl víc, byl význačným propagátorem poezie jako způsobu výkladu světa: jeho recitace dávala dávala textům zcela nový rozměr, což byl i odborný záměr obhájený v disertaci.

Na vlnách Českého rozhlasu jsme ho slýchali v pořadu Zelené peří a Poetické nokturno. A právě s rozhlasovým vysíláním je spojena i jeho pomoc lužickosrbské literatuře: do éteru desetitisícům posluchačů přinášel texty lužickosrbských básníků v překladech Milana Hrabala, Radka Čermáka, Zuzany Bláhové a dalších. Díky němu posluchači poznali jednak podstatná jména, jako jsou Róža Domašcyna nebo Kito Lorenc, jednak málo známé autory, jako jsou třeba Václav Srb (našinec, který se sorabizoval) nebo Timo Meškank. Teprve v jeho recitaci jejich díla rozkvetla.

Rád se účastnil tuzemských sorabofilních akcí, zkraje století býval například hostem festivalu Serbske Nalěćo, pořádaného Radkem Čermákem. Anebo svým projevem přispíval Svátkům lužickosrbské poezie Milana Hrabala. Jemu ostatně věnoval i svůj lužickosrbský fejeton z Týdeníku rozhlas, v němž vzpomněl i druhého nebožtíka uplynulých dnů, Františka Vydru.

Nechť je panu Kováříkovi dobře na jeho nové poetické cestě.