Před týdnem, v úterý 10. března 2020, zemřel ve věku 78 let Dieter Reddo, lužickosrbsky Dytaŕ Redo – jeden z posledních rodilých mluvčích slepjanštiny, myslím nejkrásnějšího jazyka západních Slovanů. O lahodnosti této řeči se ostatně může přesvědčit každý v nekrologu, který slepsky na Dieterovu památku sepsala Juliana Kaulfürstowa. S ní Dieter, dbající na zachování slepských lidových tradic a desítky let sbírající slepské lidové písně, před dvěma lety obdržel Zejlerovu cenu za podporu slepjanštiny.

Znal jsem Dietera jen jako návštěvník mezi sorabofily dobře známého Nepilova statku v obci Rovné (lsb. Rowno, něm. Rohne) ve střední Lužici. Prvně jsem oba, dům i Dietera, viděl jako účastník letního kurzu lužické srbštiny v roce 2004. Statek, pojmenovaný podle písmáka Hanza Nepily (který byl legendárně pohřben se stohy svých spisů, z jejichž objemnosti nám zůstaly trošky, pokoutně zachráněné nebožtíkovými sousedy nedbajícími jeho přání svazky pohřbít, a kterého proslavila také báseň místního rodáka Kita Lorence Spisy Hanza Nepily ze sbírky Struga), se tehdy teprve budoval. Dnes je to oáza v poušti hnědouhelnou těžbou pošramoceného kraje, v níž se pořádají koncerty, divadla, tancovačky, zabijačky, akce na představení a podporu lužickosrbských tradic a kde spolu s Nepilovým skanzenem je taky skanzen přadláctví a tkalcovství s krásnou sbírkou kolovratů, stavů, proutěných košů nebo třeba šátků. Vždycky tu nacházím klid a obdivuji úsilí, s nímž parta dneska už starců celé tohle místo vydupala ze země a ubránila ho před rypadly uhelných bagrů (po letech nejistoty nakonec bylo rozhodnuto, že tady se těžit nebude, ale kdyby se začalo, měl být statek přestěhován na nové místo, čímž by byl vytržen ze svých kořenů a přečkal jako kuriozita, ne jako důkaz plnohodnotné lužickosrbské existence – Dieter to věděl a bál se toho).

V tom roce 2004 jsem ho příliš nevnímal, celý kurz jsem strávil v alkoholovém rozmlžení víc jako student na vakacích než jako zájemce o Lužici. Ale i tak si pamatuju vzájemné rozechvění, jaké po našem příjezdu na Nepilův dvůr panovalo mezi místními a naším Ludvíkem Vaculíkem, prominentním účastníkem tehdejšího kurzu. Ti lidé si rozuměli od pohledu i od obou svých nevšedních řečí, protože Vaculíkova pokroucená valaština zněla místním stejně podmanivě jako nám slova jejich.

Pak jsem zdejší hospodáře viděl až o sedm let později, na dalším letním kurzu. To už jsem si dával pozor, abych se opájel hlavně jejich slovy. Poslouchal jsem se zaujetím, ať mluvili o čemkoli – ale nešlo přeslechnout, že jistější v řeči jsou si ve folklorních a vesnických tématech; cokoli modernějšího nebo smrdícího městem znamenalo přechod do němčiny, jelikož na novější kousky už slepjanština nestačila. V mladších generacích ji neměl kdo soustavněji rozvíjet, samozřejmostí byla němčina. Když jsem vybaven touhle znalostí měl po dalších pár letech Dieterovi poprvé telefonovat, abych domluvil na statku zájezd pro Ústavu pro jazyk český AV ČR, byl jsem nervózní – co když si nebudeme rozumět? Má tréma navíc rostla, protože před odjezdem mi telefon nikdo nezvedal. Štěstí jsem měl až při pokusu na benzínce u Budyšína. Dieter byl milý, vstřícný, vysvětlil jsem mu, že číslo mám od Juliany a co mi jde, a opět jsem především poslouchal, protože až právě díky tomuto rozhovoru jsem začal chápat na Lužici něco, co zdálky nejde, co se musí zažít tam: že nikoli horní lužická srbština jako největší a nejživější slovanský jazyk země je dorozumívací kód mezi Srby z různé části Lužice, jak jsem si to představoval, nýbrž že je to skutečně němčina. Dieter mi chvílemi opravdu nerozuměl a automaticky přecházel do němčiny, zatímco já se snažil udržet rozhovor v srbštinách, protože jsem mu rozuměl docela dobře a protože jsem se naopak já ztrácel v jeho němčině. U odpadkového koše na benzínce mě tenkrát naučil, že jazykové reflexy Čechů a Lužických Srbů jsou úplně rozdílné a nadále se od sebe vzdalují (později jsem tomuto poznání byl vystaven ještě mnohokrát, ale s Dieterem jsem porozuměl, že to platí i u generací, které vyrostly v lužické srbštině a němčinu si osvojovaly až jako žáci ve škole).

Viděli jsme se ještě několikrát, měl jsem k němu asi silnější vztah než on ke mně. Jistě jsem byl jedním z mnoha „jeho“ turistů, zatímco on mi byl „mou“ výsostnou slepjanštinou, schovanou za úsměvem buclatého nosu a neustále povytaženého obočí. Ale tykat mi začal. Asi navždy si budu pamatovat chvíli na Nepilově dvoře na půdě, když jsme tam s Dieterem skončili sami – zatímco dole ve světnici se občerstvoval zájezd našinců škvarkovými a sýrovými pomazánkami, makovými a tvarohovými koláčky, pivem a bylinnou pálenkou – a on mě učil tkát a vida mou nešikovnost věnoval mi nedlouho před Vánocemi dárek. Můj první lužickosrbský pohlavek, a hned slepský.

Je smutné zažít úmrtí člověka, kterého si bez výhrad vážíte, ale je vyčerpávající zažívat smrt jazyka. Bez Dietera je slepjanštiny na světě zase o mnoho míň, bez něj už ji zase o dost víc bude možno poslouchat jenom ze záznamu – byť třeba přímo s Dieterem.

Lukáš Novosad