V sobotu 14. března 2020 uveřejnil Serbski rozhłós v nynějším režimu stěží uvěřitelnou zprávu o tom, že něco se nikoli zavírá, nýbrž překvapivě otevírá: „V Parku bludných kamenů ve vsi Wochozy včera zahájili letošní sezonu. Poprvé včetně stálé expozice o době ledové a jejím vzniku. Výstava je realizována jako společný německo-polsko-český projekt, který má k výletu do parku lákat i návštěvníky z obou sousedních zemí. Ti vloni tvořili 12 % z celkového počtu 52 000 zdejších návštěvníků. Na letošek je také naplánováno uvedení trojjazyčného audioprůvodce. Zda se podaří nabídku jazyků rozšířit také o lužickou srbštinu, prozatím není jasné.“
Wochozy (něm. Nochten) leží na oficiálním dvojjazyčném území a Park błudźenkow neboli Findlingspark má jako jedna z mála institucí v Lužici příkladný web, který je kompletně i lužickosrbsky a na kterém je lužická srbština hned za němčinou a před dalšími jazyky (třebaže jí v jazykovém menu byla přidělena překvapivá koncovka „sk“, jež běžně přísluší jinému západoslovanskému jazyku). Proto váhání, zda audioprůvodce v lužické srbštině pořídit, nebo se obejít bez něj, vůbec není na místě. Park – který na rekultivovaném území předvádí na nerostech nalezených zde při hnědouhelné těžbě a pocházejících přitom třeba až ze Skandinávie, jak kdysi Evropou táhly ledovce – má samozřejmě sloužit také jako učebna v přírodě pro lužickosrbské školáky. A zároveň jako doklad smíření s Lužickými Srby, kterým bylo uzmuto zdejší území. Obzvlášť na takovýchto místech funguje lužická srbština jako podtržený symbol. Jakékoli zpochybnění její plnohodnotné zdejší přítomností, jakékoli naznačení, že si vystačí s nižší jakostí, je nestoudnost.
Večerník Serbske Nowiny dnes v článku nazvaném Dyrdomdej w lodowej dobje (Dobrodružství v době ledové) píše: „Kvůli projektovému partnerství je výstava německy a polsky. Třetím jazykem je čeština. O lužické srbštině se dlouho uvažovalo, ale kvůli tomu, že českých návštěvníků je víc, byla upřednostněna právě čeština.“ Je to samozřejmě nadsazený výklad, ale vlastně se tu říká, že přítomnost Čechů v Lužici znamená zhoubu lužické srbštiny. A to je narativ, který prosazoval nejeden lužickosrbský intelektuál po druhé světové válce jako úlevné vydechnutí nad tím, že Lužičtí Srbové a Češi spolu neskončili v jednom státě. Dodnes je to narativ živý.
Ta absurdita ve Wochozách má v článku pointu: „Místo toho [místo audioprůvodce] má být připraven průvodce v lužické srbštině. Koncept už existuje. Za pomoci lužickosrbských učitelů vzniká lužickosrbský podklad pro projektovou výuku. Ten má být k dispozici v průběhu roku…“ Takže místo regulérního audioprůvodce bude zřejmě lejstro s poznámkami. (Z článku není jasné, zda půjde o tištěného, nebo jiného průvodce; jisté je pouze otálení s pořízením audioprůvodce. Jiný materiál přitom klidně ať existuje, ale měl by fungovat jako doplněk audioprůvodce, ne jeho náhražka.)
Před týdnem se vedoucí představitelé Domowiny hrdě fotili ve Wojerecích (Hoyerswerda) u autobusové zastávky, na jejímž označníku je lužická srbština stejně velká jako němčina. O kus dál ve Wochozách se přitom dobyté kóty dobrovolně opouštějí. Alespoň redakce Lužickosrbského rozhlasu ani Lužickosrbských novin se novinkám z Wochoz nijak nepodivují ani nevzpírají. Je to vlastně typické zacházení s lužickou srbštinou, doklad jejího hořkého osudu.
Lukáš Novosad