Protože mezi českými přáteli Lužice je hodně starších a starých lidí, nemohli jsme v předsednictvu našeho spolku udělat nic jiného než nabídnout jim (vám) zajít na nákup nebo ušít roušky. Zájem o první službu prošel bez povšimnutí, o tu druhou však byl okamžitě veliký a „rouškový mail“ se proto stal nejúspěšnějším spolkovým dopisem, pokud jde o četnost reakcí z řad našich členů.
Naše (co se roušek týče bohužel) teprve čtvrteční večerní nabídka se setkala s povděkem všeho druhu. Někdo o roušky stál („Dobrý večer, díky za super nabídku; určitě bych zájem pro sebe i manželku měl.“ – „Dobrý večer přátelé, děkujeme za skvělou nabídku. Je-li to možné, prosíme o dodání 6 ks roušek, nejméně však 2 ks. Nic jiného nám neschází, vše ostatní jsme schopni si zajistit sami.“), další za ně nabízel dokonce úhradu („Dobrý den, děkuji za nabídku, a jestli mohu objednat 10 roušek… prosím o sdělení čísla účtu, na který mám provést úhradu v Kč… děkuji velice za tuto nabídku v těžké době.“), jiný ujišťoval, že je nepotřebuje („Zatím se nehlásím. Ale děkuju spolkovým děvčatům – a samozřejmě i klukům, co uměj šít. A děkuju za upozornění.“). A to třeba proto, že už má roušky z jiných zdrojů: „Dobrý večer, oba vás moc zdravím! Přeji vám i vašim rodinám pevné zdraví! Za nabídku děkuji, roušky máme. Barbora.“
Kdekdo aspoň děkoval za naši starost a současně se svěřoval, jak se zrovna daří jemu: „Děkuji s dojetím za starostlivost o moje zdraví v této kritické době. Bohudík ochranné roušky nepotřebuji, náš syn nám jich dokonce několik opatřil. Já však z bezpečnostních důvodů stejně mimo dům nechodím, pokud to nebude z nějakého důvodu nutné. Až do této chvíle nepociťuji nějaké známky onemocnění. Zdravím vás a na viděnou v lepších časech.“ Někdo připojil i starost o nás: „Díky a myslete taky na sebe a svou rodinu. Jistě vás nemálo potřebují, možná víc, než se zdá. My jsme zvyklí na mnoho omezení ještě z dob, kdy jsem byl před rokem 1989 na vojně. Nyní je to sice nepříjemné jinak, ale máme dva syny se snachami a 3 dospělá vnoučata (kolem 20 let), a ti se o nás dobře starají. Jsme fyzicky i psychicky fit, mohli bychom vám v něčem pomoci, ale podle všech doporučení vzhledem k věku máme sedět doma, škoda.“
Našly se i ohlasy nebojácné, které se s nynějšími riziky a režimy rozhodly vyrovnat originálně po svém: „Já se těch robátek chřipíčka a chřipinky nebojím. Když jdu ven, tak si beru šátek na dýchadla. Při práci to nemám – dělal jsem dlažbu u pomníku Františka Soukala, kterého vzkřišuji do obecného povědomí. Děkuji, že myslíte na členy s ochranou. Ono to vás nechrání, když na vás tzv. kapénka doletí. Je to nutné pro osoby, co jsou nakažené. (…) Letadlo z Číny dovezlo dostatek pomůcek pro karanténu – tak díky ještě jednou na nabídku roušky. Dám si kafe a du do krámu vybrat túje k sadbě. S veselou myslí na skřítka Vyrdulu – zdravím“
Reakce na naši nabídku ale přicházely a nadále přicházejí nejen z tuzemska, ale i přímo ze srbské Lužice od našich tamních přátel: „Vážení a milí přátelé, je to dobra ideja wot was, mějće wutrobny dźak! Wčera wječor měješe w našej telewiziji Danko Handrik přinošk k temje z Prahy, kak so Češa mjez sobu pomhaja.“ A to včetně objednávek roušek: „Wutrobny dźak za wašu mejlku. Njewěm, hač namjet, připósłać tute „roušky“ tež za Němsku płaći. Rady bych chcyła tajke měć. Snano 6 rouškov?“ No ba, že platí!
A tak se naše šičky ze severního okraje Prahy, z jižních okrajů téhož města, ale i z vesnic nad Litoměřicemi daly mezi šitím pro své rodiny a sousedy do práce taky pro Lužici a v sobotu 21. března jsme rychlou spojkou z našich spolkových řad doručili autem přímo k zájemcům domů prvních dvacet dva roušek (ostatně nazpět jsme obdrželi ujištění, že je s nimi zacházeno po zásluze: „Tak roušky už se perou v pračce… děkuji vám všem za pomoc a vaši aktivitu!“). Do Lužice roušky odejdou po víkendu. Jak vidíte níže na fotografiích, „jsme v pohodě“ a snažíme se pomoct těm, na které dosáhneme. Komunita je pro nás totiž na prvním místě. (A zjevně i pro naše „zákazníky“ – tedy soudě dle toho, že na nejstarší platidlo na světě, totiž chlast, došlo taky.) Bude-li z řad lužickosrbských i tuzemských přátel zájem, budeme šít a pomáhat samozřejmě nadále.
Mimochodem, kdyby vás zajímalo, jak se rouška řekne v horní lužické srbštině, a nestačilo vám řešení Serbskich Nowin (tam používají „škitne maski“), tak jednoznačné první slovo, které mluvčí uvádějí, je „huboškit“. Čili zjevný kalk z německého „Mundschutz“. Dle vyjádření významné lužickosrbské literátky už další možnosti tak jednoznačné nejsou: „Huboškit drje to rěka serbsce. Ale rjenje to njeklinči. Rubiško za mjezwočo snano? Ně. Snano stare słowo „podhubnik“ (to ma něšto z narodnej drastu žonow činić). Abo „předhubnik“. Snano.“ Možná.
Lukáš Novosad
