Novosad: Beseda s básníkem Benediktem Dyrlichem

V pondělí 13. ledna 2020 proběhla v Lužickém semináři beseda s básníkem, dramaturgem, novinářem a politikem Benediktem Dyrlichem u příležitosti vydání druhého dílu jeho knihy Doma we wućekach, což je výběr z autorova deníku a jeho novinových i jiných veřejných příspěvků z let 1990 až 2018 (první díl pojednává období od šedesátých let do roku 1989). Setkání moderoval Milan Hrabal, který si na úvod připravil na autora několik otázek a další poté vyvolával z nepočetného publika. Dyrlich, zjevně potěšen soustředěným zájmem posluchačů a uvolněn tím, že v cizině nemusí zohledňovat domácí bolístky, odpovídal na kterýkoli dotaz ochotně a obsáhle a sděloval věci, jež nebývá zvykem od lužickosrbských mluvčích slyšet – a obecenstvu jeho nepředstíraný kriticismus konvenoval.

Zazněly například názory, že Domowina by se měla decentralizovat, nezůstávat uzavřena v Lužickosrbském domě, ale že by naopak měla mít zaměstnance roztroušené po relevantních spolcích (včetně SPL). Dále že by její předseda měl každý měsíc nebo aspoň čtvrtrok obrážet české a polské politiky, pěstovat s nimi vztahy a hovořit s nimi o tom, co by mohli dělat pro Lužici. Že Domowina neuvažuje koncepčně, nemá představu, co dělat za deset let, ale že naopak funguje chaotickým stylem „a teď všichni hurá na Europeadu a dál se uvidí“. Že předseda Dawid Statnik má zřejmý politický talent, jenže nemá o koho se v Domowině opřít, protože ostatní v úřadu nemají sílu, tah ani politické myšlení. (Ostatně proto bylo dle Dyrlicha nutné zřídit Lužickosrbský sněm. Lužičtí Srbové prý kvůli dvěma totalitám nikdy neměli možnost se politicky rozvinout, a tak jejich politické myšlení a uvažování je stále infantilní, což existence plnohodnotného zastupitelského orgánu, jako je Lužickosrbský sněm, může změnit.) Dyrlich pokračoval, že co se politiky týče, Stanisław Tilich nikdy nehnul prstem ani pro lužickosrbské školství, ani proti těžbě uhlí v Lužici, že naopak Marko Šiman se vždycky snažil věci měnit a posouvat ve prospěch Lužických Srbů. Rozmluvený autor nezůstával pouze u politických témat – řekl též, že se srbská Lužice kulturně nesmí věnovat pouze folkloru, což se děje v posledních desetiletích, nýbrž že naopak musí usilovat rozvíjet také náročné formy umění, což prý se aktuálně neděje skoro vůbec.

Došlo i na zajímavé historické anekdoty, například když Dyrlich pobaveně, ale hrdě přiznával, jak ve své složce, kterou si na něj vedla tajná východoněmecká policie Stasi, našel do němčiny přeložené své básně, jež sám do němčiny nepřeložil ani je k překladu nikomu nezadal. Nebo že je poslední Lužický Srb, na kterého měla Stasi udání – konkrétně v prosinci 1989. Po těchto vzpomínkách zauvažoval o tom, jak složité vlastně je se v Lužici vypořádávat s minulostí a že k tomu nikdy kloudně nedošlo (zmiňoval čerstvé úmrtí někdejšího šéfa Domowiny Jurije Gróse, výsostného komunisty, ale zároveň přesvědčeného Lužického Srba, který se za lužickosrbskou věc vždycky pral, takže po něm zůstává nezodpověditelná otázka, jestli Domowina za NDR Lužickým Srbům spíše škodila, protože byla příkladně komunistická – ještě za revoluce vydávala rezoluce přísně propartajní –, anebo jim prospívala, protože je bránila před šikanou vrchnosti). Dyrlich přiznával, že de facto celý život musel spolupracovat s lidmi, kteří na něj donášeli, ale kteří mu přitom hodně pomáhali v práci: konkrétně připomněl hudebního skladatele Detlefa Kobjelu, bez něhož by prý se Zwjazk serbskich wumělcow nikam neposunul. Přitom ale Kobjela holt na svého předsedu Dyrlicha práskal.

Celkově Dyrlich působil jako člověk, který poté, co se zbavil funkcí, se uvolnil a svede mluvit k věci, srozumitelně, promyšleně a důležitě. Tvrdil například, že je nutné, aby někdo konečně pořádně sumarizoval a analyzoval česko-lužickosrbské dějiny 20. století, protože o tom stále nevíme dost. Připomněl, že jen on sám jako sociálnědemokratický poslanec a později i jako novinář míval pravidelné styky s Milošem Zemanem, Jiřím Paroubkem nebo Vladimírem Špidlou (a podotkl, že to je slušný člověk a dobrý politik, ale že Lužičtí Srbové ho nikdy nezajímali; zatímco Zemana ano, ví o nich, nasliboval jim ještě jako premiér kde co, ale pořádně nakonec nic neudělal atp.). K tomuto punktu Dyrlich dodal, že se ani přesně neví, který český politik se jak zasazoval třeba za udržení druhých stupňů lužickosrbských škol, kdo z nich a zda vůbec někdo se jak dotazoval a trval na udržení těchto škol atp.

Lukáš Novosad

Záznam celé besedy včetně závěrečného Hrabalova přednesu několika Dyrlichových básní, zájemci najdou na Youtube kanálu SPL.
Zprávu o akci pohledem jejího moderátora Milana Hrabala včetně citace jeho úvodního slova k besedě najdete na serveru Výběžek.eu.