Loňské vyhlášení první tuzemské karantény a uzavření hranic už tehdy postihlo také našince, kteří žijí nebo pracují v Lužici. Německo na nástup pandemie reagovalo pomaleji než Česko, a tak zahraniční usedlíci srovnávali výsledky obou přístupů k nastalé situaci. Například hoteliér Pavel Kopřiva z Žitavy poznamenal k české povinnosti nosit roušky a k jejich šití podomácku: „Kontrast u nás v Německu a v Česku mne fascinuje. Němci zde obdivují Čechy za to, jak jsou poslušní a disciplinovaní. Ale já nevím, jist českým přístupem si nejsem.“ Později dodal: „Lidem zoufale chybí wc papír, již dva dny německé přátele zásobují papírem z Čech. Přemýšlím, že zítra wc papír přivezu z Čech ve větším a zachráním tak Německo před…“ Učitel Jan Breindl z Budyšína potvrzoval Kopřivův skepticismus k strategii zákazů a z obchodů hlásil nedostatek tvarohu. Naopak Pavel Šlechta, učitel v Hamoru žijící rovněž v Budyšíně, byl pobouřen tím, že Sasko se ke koronaviru staví laxně a lidé nemoc neberou vážně. Poslední ze jmenovaných pro nás sepsal své postřehy. Text odevzdal vloni 19. dubna pro připravované koronačíslo Česko-lužického věstníku (jež jsme však odložili, protože texty v překotném dění stárly rychleji, než bylo milo). Dění po uvedeném datu text nereflektuje.

Pro mě je největší rána zavřená hranice. Tím pro naši pětičlennou rodinu Lužice ztrácí své kouzlo základny, odkud lze dojet během půl hodiny do Polska nebo do Česka a hlavně se z dané země i rychle vrátit. Se zavřenou hranicí vzniklo taky dilema, kde budeme jako rodina v následujících měsících pobývat. Která země je pro naše zdraví bezpečnější? Než do toho vstoupily svými předpisy státy, bylo rozhodnutí pouze na nás a vypadalo nezvratně, protože jsme jako držitelé českých dokladů směli přejet hranici jedním směrem, ale jestli by nám zůstala možnost se do Německa vrátit, nebylo v tehdejší situaci možné zodpovědět.

Chronologicky se celá situace vyvíjela a vyvíjí aktuálně s přibližně čtrnáctidenním zpožděním saských opatření v porovnání s Českem. Zatímco tam byly již dávno zavřeny školy, zde v Sasku jsme se vesele stýkali dál. Německá kancléřka sice apelovala na obyvatele, aby se zdrželi sociálních kontaktů, nicméně lidé nadále chodili do práce a večer do restaurací. Otevřeny byly bazény a veškerá sportoviště. Kdo zná Sasko, ví, že se zde s velikou frekvencí v běžném styku podává ruka na znamení pozdravu. V Budyšíně jsme měli krásné a sluneční dny a po městě i v přilehlé přírodě se potulovaly až dvacetičlenné skupiny důchodců, které si absolutně nepřipouštěly možnost nějakého nebezpečí.

Naše rodina sledovala české zprávy, které nám tady z Lužice kvůli všudypřítomným rouškám, jež se v nich vyskytovaly, připomínaly postapokalyptické filmy. V Lužici se přitom nedělo nic, jenom my jsme se z českých a polských médií dovídali, že lékaři z Česka a Polska, kteří v Sasku tvoří téměř polovinu zdravotnického personálu, nejspíš zůstanou za zavřenou hranicí doma, a že tedy lékařů bude k ruce ještě míň než jindy (podstav odborného personálu je tu stálý). Nutno dodat, že německá média málo informovala o situaci v Itálii a Španělsku, takže většina našich lužických kamarádů mluvila o koronaviru jako o rýmičce, která rychle přejde. Jediný úspěch jsem měl na pedagogické radě naší školy, když jsem se prosadil vůči kolegům a škola na můj popud do každé třídy opatřila (ke studené tekoucí vodě) mýdlo.

Podoba saských restrikcí

Nakonec i Sasko/Německo přistoupilo k restrikcím. Je zakázáno bez pádného důvodu vycházet ven a venku je dovoleno shlukovat se pouze v počtu dvou osob. Zavedení tohoto opatření trvalo dlouho a bylo výsledkem jednání jednotlivých spolkových zemí, které na nemoc reagovaly každá individuálně. Proto byly například u nás v Sasku školy zavřeny o tři dny později než jinde v Německu. Konkrétně 15. března rozhodlo ministerstvo školství o přerušení povinné školní docházky s tím, že ještě následující tři dny mohou děti do škol docházet a my učitelé se o ně budeme starat. Od 18. března přešly školy na online modus.

Ten potřeboval asi týden, aby všichni rodiče pochopili, že ani my učitelé nebudeme každodenně docházet do školy a vybírat tam schránku a že úkoly budou zadávány centrálně přes email třídním učitelem a výuka poběží přes chatové skupiny v aplikaci WhatsApp. (To obnáší, že jako třídní šesté třídy denně zodpovím dvacet emailů a provedu tři online telefonáty. Jeden celý den o víkendu pak strávím luštěním a opravováním naskenovaných prací a rozesíláním upomínek za práce nedodané. Před počítačem mi přitom leží nebo běhají moje tři vlastní děti, zatímco já se snažím v korespondenci s žáky a rodiči nadělat co nejméně pravopisných chyb.)

V Sasku dlouho zůstala otevřená například kadeřnictví, jinde dávno zavřená. V Sasku také pořád můžete chodit na pravidelné týdenní trhy, které jsou rovněž povoleny, zato jsou tu jako v jediné spolkové zemi zavřeny hobbymarkety a byl vyhlášen pro mne osobně smutný a nesmyslný zákaz jízdy na motorce. Povinnost nosit roušku v Sasku není nikde, a to ani v obchodu, ani u lékaře. V posledním týdnu před Velikonocemi jsme navštívili dvě lékařské ordinace a v jedné z nich jsme poprvé spatřili člověka v roušce – byl jím sám pan doktor, pendler z České republiky. V narvané čekárně neměl roušku bohužel nikdo, v ordinaci ani zdravotní sestřičky.

Přestárlá riziková Lužice

Přístup německých politiků k problému byl a je jiný než ten v Česku. Zodpovědné osoby pouze apelovaly na obyvatelstvo, a to jejich apely nebralo vážně. Naopak se veřejnost vysmívala starším lidem, kteří se zásobili trvanlivými potravinami. Dlužno dodat, že Sasko v poměru k například jihoněmeckým spolkovým zemím není zasaženo nijak katastrofálně, což je kromě jiného dáno taky počtem obyvatel na rozlohu spolkové země. Na druhou stranu konkrétně Lužice patří i v rámci Saska k přestárlým, a tudíž rizikovým regionům.

Zajímavá v Sasku byla rovněž tradiční poslušnost obyvatel – když došlo k zákazu vycházení bez pádného důvodu (procházky a sport byl pádný důvod) a k zákazu setkávání osob v počtu větším než dvě, byl tento zákaz striktně dodržován. Kritická je situace v domovech pro seniory, které jsou odříznuty od okolního světa. Jako kapelník dechových Chróšćanských muzikantů jsem navrhl, že bychom v malé skupině s dvoumetrovými odstupy mohli pro důchodce pod okny jejich domovů zahrát. Bohužel jsem prozatím nenašel nikoho, kdo by si takové potenciální porušení zákazu vycházení bez odůvodněného důvodu dovolil.

Nyní se hovoří o konci tohoto zákazu po velikonočních prázdninách v pondělí 20. dubna nebo ve středu 22. dubna a venku jsou již opět vidět skupinky veselých obyvatel Budyšína, jak spolu na ulici klábosí a užívají si hezkého počasí v množství větším než malém.

Já sám nejspíš půjdu odzimovat motocykl a zkusím někde u hranic najít vhodný hraniční kámen, kde se sejdeme s rodinou zavřenou na jeho druhé straně. Třeba nám příbuzní přes hranici podají i balení toaletního papíru, který se prakticky nikde v Lužici nedá zakoupit.

Pavel Šlechta