Hórnikova lužickosrbská knihovna / Hórnikowa serbska knihownja

Kontakt na knihovnu: knihovna@luzice.cz
Online katalog: katalog.hornikovaknihovna.cz
Knihovna otevřena: úterý 16–18 hodin
(případně během jednání předsednictva SPL, obvykle liché úterky od 18 hodin, viz kalendář akcí)

Častou charakteristikou Hórnikovy lužickosrbské knihovny je, že jde o největší sbírku sorabik (tedy lužickosrbské a související literatury) mimo území Lužice. Knihovna je neodmyslitelně spjata s Lužickým seminářem v Praze. Ten zaujímá v dějinách česko-lužických styků zvláštní místo – zde lužickosrbští studenti založili v roce 1846 spolek zvaný „Serbowka, towaŕstwo Serbow Serbskeho seminara w Prazy“. Bez něj a zejména práce jeho členů by dnes Hórnikova lužickosrbská knihovna neexistovala.

Od vzniku Lužického semináře byla zvláštní péče věnována ústavní knihovně, přístupné všem chovancům domu. Knihovna se těšila i veřejné přízni a byla často rozmnožována dary jednotlivců i celými odkazy (vzácného obohacení se dostalo věnováním velké a cenné knihovny univerzitního profesora Bernarda Bolzana). Původně se jednalo o knihovnu seminární, která obsahovala široké spektrum knih bez jazykového rozlišení. Na budoucí specifičnosti a jedinečnosti knihovny měl velký podíl spolek „Serbowka“. Její předseda (lužickosrbsky starši) a spoluzakladatel Jakub Buk pořídil v roce 1847 či 1848 první seznam všech lužických knih s popisem, který nalézáme v Dźeniku rukopisných Serbowek.

Studenti od založení spolku shromažďovali své práce do Serbowky, to jest „knihy společné práce Srbů Lužického semináře v Praze“, jak zní titul těchto vzácných památek. Kniha se dělí na Dźenik, kam byly zapisovány všechny události a zvláště protokoly schůzí a hodin, a na Kwětki, jež obsahovaly původní nebo přeložené literární práce studentské. Čteme tu první příspěvky mnoha později významných spisovatelů – Michała Hórnika, Handrije Dučmana, Jakuba Barta-Ćišinského nebo Mikławše Andrického.

Osamostatňování knihovny

Všechny knihy byly až do roku 1890 společně v jedné seminární knihovně a tvořily později s jinými lužickými knihami zvláštní lužický oddíl. Takto specifikovaný knižní fond však již svým zaměřením i rozsahem překračoval význam seminární knihovny, přestože pro lužickosrbské studenty nebylo snadné zavést do knihovny lusatik pořádek. Z Dźeniku nicméně je možno vyčíst, že například v roce 1885/1886 byla knihovna uspořádána lužickosrbskými studenty a že tehdy lužický a související oddíl měl zhruba 600 knih.

Po tomto zásahu přibyly do knihovny evangelické lužickosrbské spisy, které vydal Lužický evangelický knihovní spolek a poslal farář Imiš. Do té doby katolická seminární knihovna takové spisy neměla. Význam Lužického semináře a jeho knihovny však již tehdy dosáhl takového věhlasu a důležitosti, že její doplnění o evangelické spisy bylo nejen v národním zájmu Lužických Srbů, ale především šlo o potvrzení jejího výjimečného postavení.

Na něm měla zásluhu práce studentů i zájem dalších jednotlivců z akademické obce i kulturní veřejnosti. Jak dosvědčují dějiny semináře i „Serbowky“, studenti tehdy na vzrůstající povědomí o knihovně zareagovali po svém, změnili původní a již nevyhovující stanovy svého spolku a v roce 1890 poprvé zvolili knihovníka ze svých řad. Později knihovnu osamostatnili natolik, že pro ni měli oddělené umístění i katalogizaci. Tehdy dal knihovnu do pořádku Michał Šewčik s několika spolupracovníky a čítala na 800 svazků. To však nebyl konečný stav, neboť bývalí studenti a jiní přátelé zasílali do knihovny další své spisy.

20. století: bod zlomu

V roce 1922, kdy byl Lužický seminář zrušen, nastal zlom také v dějinách jeho knihovny. Nová situace byla osudná i pro knihovnu, jejíž stav byl špatný a statut náhle nejasný. Když bylo definitivně potvrzeno, že seminář bude zrušen, bylo mnohé jeho vybavení připraveno v bednách k odvezení. Počítalo se i s likvidací knihovny.

V té době vstoupil do historie knihovny Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ v Praze, který pomáhal s řešením kritické situace při prodeji Lužického semináře. Činovníci spolku byli v úzkém kontaktu s tehdejšími i bývalými lužickosrbskými studeny a znali stav knihovny. Proto se rozhodli vzít ji v ochranu. Kromě členů spolku chápal význam knihovny třeba Jan Skala, lužickosrbský žurnalista žijící tehdy v Praze, jenž byl v otázce nové budoucnosti semináře velmi nápomocen.

Nejednalo se v té době ovšem jen o lužickosrbské knihy zkatalogizované knihovníkem „Serbowky“. Cílem bylo uchránit celou bývalou seminární knihovnu včetně knih z literatury německé, latinské aj. Šlo totiž o velké kulturní dědictví, protože některé knihy byly v Praze a českých zemích unikáty, navíc rukopisy často byly originály bez jediné kopie. Jelikož nebylo prakticky možné ani účelné ponechat vše v jedné knihovně, bylo po dohodě s „Łužiskou Serbowkou“, která se ustavila k hájení zájmů bývalého Lužického semináře, rozhodnuto poslat české, slovanské a německé knihy všeobecného obsahu do Budyšína Matici lužickosrbské pro její knihovnu.

Nový název knihovny

Více než polovina převzatých knih tedy byla odeslána po prvotním třídění do Budyšína. Zbylé knihy, vesměs se jednalo o lužickosrbské nebo o Lužici pojednávající, byly ponechány v Praze a byly vytříděny podle jednotlivých odvětví. Byl také sestaven lístkový seznam. Brzy byl jednomyslně přijat návrh, aby knihovna nesla název „Hórnikova lužickosrbská knihovna v Praze“. Hórnikova proto, že Michał Hórnik byl jedním z největších synů lužickosrbského národa, navíc odchovanec Lužického semináře, nadšený lužický pracovník a také přítel Čechů. Již za studií byl ctěn svými kolegy a brzy mezi nimi získal dominantní postavení. Žil v Praze v semináři v letech 1847–1856 a letech 1852–1856 byl dokonce předsedou „Serbowky“.

Knihovna se netěšila jen pozornosti studentů a lužickosrbských vzdělanců žijících v Praze. Své spisy jí věnoval Josef Dobrovský a řada dalších význačných vzdělanců jako František Doucha, Karel Jaromír Erben nebo Václav Hanka (všichni v Lužickém semináři působili jako vychovatelé). Později hojně knih přinesly dary od bývalých seminárních chovanců, dále od Arnošta Muky, Adolfa Černého, Josefa Páty, Bogumiła Šwjely, Ludmily Procházkové aj. Většinu nových knih v tomto čase kupoval ze svých prostředků Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ v Praze.

V roce 1931, kdy se o knihovnu staral Vladimír Zmeškal, měl katalog celkem 1 003 čísel a celá knihovna čítala 1 845 (s duplikáty 2 470) svazků. Díky těmto číslům se již tehdy sbírka řadila k největším lužickosrbským knihovnám. Sama o sobě je knihovna nejstarší a nejúplnější lužickou knihovnou v Praze. Za nejstarší její knihy bývaly dlouho považovány Ticinova latinská mluvnice lužické srbštiny z roku 1679 a historie poutního místa Róžantu z roku 1692. Nejnovější katalogizace knihovny, jež probíhá od roku 2019, však považuje za nejstarší knihu dějiny Alberta Krantze Wandalia (1600) v německém překladu.

Vývoj v druhé půli 20. století

Vývoj dalších desetiletí přinesl Hórnikově lužickosrbské knihovně mnoho peripetií. Česko-lužický spolek „Adolf Černý“ začal fungovat pod názvem Společnost přátel Lužice, mezi oběma světovými válkami nebývale rozvinul svou činnost, a tak stranou pozornosti samozřejmě nezůstala ani knihovna a její rozvoj. Za nacistické okupace však knihy byly odvezeny do Německa a do Prahy se vrátily až na základě diplomatických jednání po skončení války. Po nástupu komunistů k moci došlo k dalším mnoha společenským změnám, kromě jiného k likvidaci spolků. Společnost přátel Lužice však byla odhodlána pokračovat ve své činnosti, proto včetně Hórnikovy lužickosrbské knihovny přešla pod křídla Společnosti Národního muzea v Praze. Zde spolek fungoval pod různými názvy až do roku 1989 a v prvních letech poté.

Po obnovení existence samostatné Společnosti přátel Lužice bylo jedním z nejdůležitějších úkolů opětovné převzetí knihovny do vlastní péče a její další provozování. Záhy však došlo k neštěstí, jež znovu zvrátilo chod této kulturní instituce. Při velké povodni v Praze v létě 2002 bylo zaplaveno i přízemí Lužického semináře včetně nemalé části knihovního fondu. Členové Společnosti přátel Lužice i další příznivci následně celou knihovnu museli vyklidit. Vodou poškozené svazky byly urychleně dopravovány do mrazíren, suché exempláře byly dočasně deponovány v archivu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Nejcennější části byly umístěny do trezoru Národní knihovny. Nastalo období hledání způsobů záchrany, zjišťování rozsahu škod a hledání finančních prostředků na znovuvybudování Hórnikovy lužickosrbské knihovny.

Úsilím Společnosti přátel Lužice a za vydatné pomoci Národní knihovny v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti a mnoha dalších institucí i jednotlivců byly téměř všechny knihy vysušeny, dezinfikovány a bylo započato s jejich novou katalogizací. Knihovna má od té doby svého nového knihovníka a znovu se rozrůstá o nové dary a odkazy. Bohužel po sedm let se nedařilo navrátit knihovnu do Lužického semináře, kde po povodních sídlilo dále pouze Centrum pro výzkum vysokého školství a knihovna poprvé od nacistické okupace a teprve podruhé v historii domu musela pryč.

Po dočasném umístění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy byla v bednách uložena ve sklepě základní školy v Praze 10 – Vršovicích. Tam tato vzácná sbírka setrvala několik let ve zcela neprovozuschopném stavu. Až k 1. březnu 2009 byla mezi Společností přátel Lužice a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR podepsána smlouva o zápůjčce prostor v přízemí Lužického semináře na maximální možnou dobu, na jakou ministerstvo takový kontrakt podepsat smí, tedy osm let. Následně se Hórnikova lužickosrbská knihovna konečně mohla vrátit zpět do svých někdejších prostor.

Život v jednadvacátém století

Tím zahájila knihovna svůj možná nejpoklidnější život od roku 1989. Výpůjčka prostor Lužického semináře byla roku 2017 prodloužena, knihovna má svého stálého knihovníka (v jeho pozici se vystřídalo několik dobrovolníků, ale nejdéle se knihovně věnuje Martin Boukal), fond se ročně rozrůstá o desítky nových knih získaných darem nebo spolkovou koupí, čas od času knihovna obdrží nějakou pozůstalost. Ta největší byla po sorabistovi Jiřím Mudrovi (1921–2009), jíž předsednictvo spolku pořídilo soupis a následně v knihovně ponechalo jen její sorabistickou část.

Roku 2015 byla vydána brožura k dějinám Hórnikovy lužickosrbské knihovny, kterou sepsali Martin Boukal a Jan Zdichynec; brožura má celkem šest jazykových mutací: českou, hornolužickosrbskou, dolnolužickosrbskou, německou, ruskou a anglickou. Do knihovny se také postupně po renovacích vrací původní historický nábytek, jenž byl rovněž zničen povodní v létě 2002. V roce 2018 knihovna přešla z interního knihovního systému Clavius na mezinárodní systém Koha, a její katalog tak je konečně celosvětově snadno přístupný. Knihovna rovněž byla registrována u Ministerstva kultury České republiky a je evidována v jeho databázi knihoven.

Společnost přátel Lužice také smluvně vypořádala spoluvlastnictví se zastřešující lužickosrbskou organizací Domowina, do něhož nepořádek vneslo divoké dvacáté století. Obě instituce se smluvně zavázaly Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu společným úsilím rozvíjet jako společnou instituci, originální svým rozkročením mezi dvě země, dva státy a se sídlem v Lužickém semináři v Praze.

Revitalizace Hórnikovy knihovny

Na základě této smlouvy následně knihovna obdržela dotaci od Svobodného státu Sasko na renovaci starých knihovních fondů. V srpnu 2019 předal státní ministr saské zemské vlády Oliver Schenk (CDU) do rukou Dawida Statnika, předsedy Domowiny, a Lukáše Novosada, předsedy Společnosti přátel Lužice, smlouvu o poskytnutí dotace na revitalizaci knihovny.  Prostředky na restaurování poškozených knih poskytla saská zemská vláda, která vyčlenila 80 000 eur na dvouletý projekt revitalizace. Iniciátorem byl někdejší saský premiér Stanisław Tilich, Lužický Srb, který na jaře 2015 s celou svou vládou navštívil Prahu a Lužický seminář. Tam kromě knihovny a SPL sídlí také Kontaktní kancelář Svobodného státu Sasko, jejíž vznik Tilich o pět let dříve inicioval.

Zásluhu na udělení dotace mají též lužickosrbský poslanec Saského zemského sněmu Marko Šiman (CDU) a vedoucí Kontaktní kanceláře Dr. David Michel. Administrativní část projektu připadla Domowině, realizace SPL. V prvním roce projektu byla čerpána polovina přidělených prostředků. Proběhly konzultace o vhodném postupu revitalizace s někdejším vedoucím lužickosrbské ústřední knihovny a archivu v Budyšíně Dr. Francem Šěnem a restaurátorem Karlem Křenkem, bylo dokoupeno vybavení knihovny (pomůcky na údržbu knih, trezor na uložení cenných svazků), knihy byly ošetřeny, byla vyrobena většina ochranných knižních pouzder, započaly restaurátorské práce.

V roce 2020 do plnění projektu zasáhla epidemie covidu-19, přesto byl řádně dokončen. Na restaurování 80 knih, 28 svazků periodik a 39 rukopisů se podílelo 14 restaurátorů a dvě restaurátorské školy. Opraveny byly například zmíněné tituly Wandalia Alberta Krantze, Ticinova gramatika Principia linguæ Wendicæ, historie poutního místa Róžantu nebo lužickosrbské překlady Hankova Rukopisu královédvorského a Čelakovského Ohlasu písní ruských. Zrestaurována je také většina svazků rukopisného časopisu spolku Serbowka. Na jaře 2021 proběhla v Saském zemském sněmu úspěšná jednání o pokračování projektu revitalizace Hórnikovy lužickosrbské knihovny v Praze.

Na základě dostupných podkladů, zejména katalogu Vladimíra Zmeškala, zpracoval Hanuš Härtel. Heslo aktualizoval a o oddíly věnované 21. století a revitalizaci knihovny doplnil Lukáš Novosad v březnu 2021. Fotografie Jan Zatorsky, Antonín Kříž, Eliška Oberhelová, Tereza Hromádková a restaurátoři.