Od povodně v srpnu 2002 zabralo osmnáct let, než se tehdy velkou vodou poničený historický nábytek Hórnikovy lužickosrbské knihovny začal vracet do Lužického semináře na své místo (pravda, možná ne na původní – protože kde tehdy co a jak stálo, dnes nevíme), ale už je konečně jeho další, dokonce ten nejspíš nejcennější díl zpět. Většinu svého osmnáctiletého vyhnanství směly secesní a biedermeierovské knihovny přečkat v depozitáři Národního muzea v Horních Počernicích na okraji Prahy (na charismatickém a podmanivém místě: v někdejším zimním cirkuse), za což muzeu patří nekonečný dík. Poslední čtyři roky, po stěhování v květnu 2016, pak knihovny dlely v Hustopečích nad Bečvou v dílně firmy Dotek dřeva Ing. Tomáše Rosy, kde se jim dostalo náležité odborné péče a byly restaurovány (o stěhování knihoven na Moravu a jejich tamním životě jsme informovali na spolkovém Facebooku i v Česko-lužickém věstníku).
Díky této restauraci, která nám umožnila nahlédnout do střev knihoven, jsme se konkrétně o nynějších dvou navrátilcích dověděli, že původně šlo o část mnohem většího celku, jenž byl kdysi nešetrně uříznut a nanovo ukončen. Naše kusy tedy zřejmě patřily k nějaké zámecké nebo klášterní, možná seminární knihovně, která jako celek vzala zasvé pravděpodobně v padesátých letech dvacátého století (přesně to nevíme, zatím není podle čeho konkrétně hledat, ale třeba nějaké indicie skrývá archiv Národního muzea). Oběma čerstvě nastěhovanými historickými kousky ovšem v rekonstrukci spolkových knihovních prostor nekončíme: Dotek dřeva má ve správce ještě dalších několik setů vzácného nábytku (stylově zase odlišného), přičemž na nás je postupně na všechny sehnat peníze. Snažíme se, ostatně na navrátilce jsme šetřili právě ty čtyři roky.
Opravené převézt zpět a nastěhovat je do jedné z místností Lužického semináře se nám teď podařilo díky bleskovému zásahu člena předsednictva Tondy Kříže a jeho přátel těsně před karanténou na konci února. V téže době pod vedením druhého předsednického kolegy Ondry Šrámka proběhlo vystěhování bohemikální části tzv. Mudrovy knihovny, již jsme se pro nedostatek prostoru v knihovně pro lužickosrbské knihy rozhodli odprodat antikvariátu (samozřejmě jsme nejprve celou pozůstalost po Jiřím Mudrovi podrobně sepsali a výsledný seznam vložili do jeho složky ve spolkovém archivu, aby ta velká a desítky let budovaná knihovna zůstala pohromadě aspoň na papíře). Nakonec v průběhu karantény se práce na novinkách chopili knihovník Martin Boukal a další členka předsednictva Terezka Hromádková – dva naši studenti, jimž nucená univerzitní přestávka poskytla příležitost věnovat se intenzivněji například právě obhospodaření Hórnikovy lužickosrbské knihovny, kde oběma navrátilcům nacpali útroby množstvím knížek.
Takto jsme tedy v předsednictvu strávili letošní závěr zimy, předjaří a jaro. Děkujeme všem zúčastněným za ruce i hory svalů podané pomoci!
Lukáš Novosad
