K tématům, která v posledních letech kdykoli spolehlivě rozvíří zdejší veřejnou debatu, patří také takzvané přechylování ženských příjmení. Ve zkratce to, zda k cizím ženským, ale už vlastně i domáckým příjmením povinně úředně přidávat (v souladu s českou mluvnicí) příponu „-ová“. Potíže s tímto jevem však má i srbská Lužice, jenže právě opačné. Jak to tedy s přechylováním kde je?

Tuzemští odpůrci přechylování ženských příjmení argumentují zpravidla tím, že je to komolení jména, že tak se ženy nejmenují, že žena není mužův majetek atp. Zastánci tohoto přechylování argumentují tím, že čeština je flektivní jazyk, který si tuto praktickou pomůcku vyvinul proto, aby se mu ve složitém pádovém systému snáz rozlišovalo, kdy je řeč o muži a kdy o ženě. (Přechylování je ale samozřejmě jev obšírnější a netýká se pouze příjmení, nýbrž i jmen křestních: Jiří/Jiřina, či profesí: doktor/doktorka. Tuto pomůcku ostatně běžně v různé míře používají rovněž jazyky, u nichž si to standardně neuvědomujeme: kupříkladu němčina, finština, italština, nizozemština. Jde-li konkrétně o ženská příjmení, přechylují je samozřejmě všechny západní slovanské jazyky. Třebaže polština už od přechylování neadjektivních příjmení úředně skutečně upustila: přechyluje se Kowalski/Kowalska, ale už nikoli Nowak, Malinowicz aj., respektive mladší generace Poláků ustupují od přechylování i domáckých příjmení a cizí příjmení nepřechylují skoro vůbec. Kulturní historička polského původu Marta Harasimowicz k tomu v reakci na ranou verzi tohoto textu podotkla: „Používání přípon ‚-owa‘ a ‚-owna‘ v současném kontextu je příznakové a je považováno za archaismus nebo projev nespisovného jazyka, popřípadě regionalismus. Naopak se v Polsku svádí kruté boje o přechylování titulů a názvů profesí. Názor odborné obce není jednotný, norma prozatím říká ‚ne‘, veřejnost je rozdělena na dva tábory, které vedou zákopovou kulturní válku. V Česku jde přitom o naprosto nekontroverzní záležitost.“) Ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý ve zkratce facebookového statusu k tématu na vysvětlenou uvedl, že jazykovědně lze říct, že „přechýlení je vytvoření ženské podoby jména z mužské. Varianta ženského příjmení bez ‚-ová‘ je technicky vzato přechýlená rovněž, pouze bez slovotvorného formantu ‚-ová‘. Příjmení typu Novák (mužské) a Novák (ženské) jsou odlišná podstatná jména. První má mužský rod a skloňuje se (Novák, bez Nováka atd.), druhé má ženský rod a je nesklonné (Novák, bez Novák atd.). Právě v tomto smyslu je přechylování integrální součástí systému češtiny (jak píšou kritici variant bez ‚-ová‘).“

Možná někdo v půli května zaznamenal zprávu uvádějící, že „Ženy v Česku si zřejmě budou moci zvolit nepřechýlenou formu svého příjmení bez omezujících podmínek. Sněmovní výbor pro veřejnou správu to doporučil upravit v novele zákona o matrikách navzdory odmítavému postoji vlády.“ (Formulace Deníku N ze 14. 5. 2020.) – Dodejme k ní, že těm, které a kteří se radují ze sněmovního doporučení a z příslibu nově nabyté svobody, se sluší poblahopřát. Svoboda je hodnota nejcennější a mít ji i v tak intimní věci, jako je tvar vlastního jména, je důležité. Stejně tak je však třeba vnímat, že svět, dokonce i evropský, je paradoxní místo a že ideál svobody může i v nedalekých kulturách vypadat různě, vlastně protichůdně. A tak zatímco čeští mluvčí, zřejmě především ženy, se radují, že zanedlouho si možná budou smět napsat bez obstrukcí do dokladů nepřechýlenou variantu svého jména, lužickosrbští mluvčí, rovnocenně muži i ženy, usilují o opak: aby si ženy do dokladů směly svobodně psát přechýlenou lužickosrbskou podobu svého jména.

„Lužickosrbskou podobu jména lze mít v dokladech už teď. V tom nikdo nikomu nebrání. Zádrhel je v tom, že podle německých zákonů, pokud se manželé shodnou na společném jméně, musí mít toto jméno stejnou podobu. Přechylující přípona v tom dělá paseku, protože pak jména nejsou shodná. Nynější snahy na úpravu zákona se tedy týkají toho, aby lužickosrbské ženy, pokud se rozhodnou mít v dokladech lužickosrbskou formu svého jména a ne německou, směly mít podobu s přechylující příponou.“ vysvětluje k tomu Stanislav Tomčík z Katedry sorabistiky Lipské univerzity. Je třeba doplnit, že lužickosrbská ženská příjmení mají dokonce dvě varianty, jelikož lužická srbština odlišuje přípony pro ženy neprovdané (-ec/-ic/-yc) a provdané (-owa/-yna/-ina) – a řada žen na tom dělení ráda trvá. „Navíc je vhodné podotknout, že lužická srbština používá obě formy, s přechylující příponou i bez ní. Rozdíl mezi větami ‚Redakcija je so lěkarki Jany Grünwald prašała, hač je…‘ a ‚Redakcija je so lěkarki Jany Grünwaldoweje prašała, hač je…‘ je v tom, že v prvním případě se mluví o německé ženě, v druhém o lužickosrbské.“ dodává Tomčík.

České přechylování z Lužice

Česká praxe v zacházení s lužickosrbskými ženskými příjmeními je samozřejmě jiná: zatímco přípona „-owa“ je totožná s českou a mluvčím nedělá žádné potíže s ní zacházet analogicky, s ostatními příponami už problémy bývají. Vycházíme-li z pravidel české mluvnice, platí, že: „při převádění ženských příjmení do češtiny z jazyků, které mají vlastní přechylovací prostředky (některé navíc rozlišují příjmení svobodných a vdaných žen), buď tvoříme ženskou podobu podle pravidel české mluvnice od mužské podoby příjmení pomocí přípony ‚‑ová‘ (tento způsob se doporučuje zejména v běžných textech určených široké veřejnosti), nebo použijeme výchozí ženský tvar.“ (Formulace Internetové jazykové příručky.) Dle těchto pravidel tak český převod románu Marje Kubašec Kantor Serbin nalezneme v knihovních katalozích pod autorským jménem Kubašová. Jména některých jejích kolegyň, básnířek Marje Krawcec, Róži Domašcyny nebo Měrany Cušcyny, jejichž tvorbě se čeští překladatelé v posledních letech hojně věnují, mají být uváděna buď takto, nebo ve tvarech Krawcová, Domašková a Cušková – v nichž však druhou a třetí dámu úspěšně identifikuje zřejmě málokdo.

„V češtině [lze] postupovat dvojím způsobem: buď příjmení neskloňovat […], nebo vytvořit od mužského jména (Kubaš, Domaška) obvyklým způsobem (konc. -ová) jméno ženské Kubašová, Domašková. (Jména mladých mužů jako Michał Rólic se ve spisovném jazyku prakticky nevyskytují, užívá se základní podoby Michał Róla.) Prvního způsobu doporučujeme užívat v textech odborných, určených čtenářům obeznámeným s lužickosrbskými zvyklostmi. V projevech pro neodborníky zvolíme raději způsob druhý a za jméno napíšeme do závorky srbské znění. Tedy např. 2. p. Marje Kubašec nebo Marje Kubašové (Kubašec), Miny Witkojc nebo Miny Witkové (Witkojc). Proto bychom nepovažovali za zcela vhodný způsob […], aby se mechanicky přechylovalo Kubašecová, Witkojcová. K těmto tvarům by si pak český čtenář vytvořil mužské jméno Kubašec, Witkojc místo Kubaš, Witka, a tím by docházelo k nežádoucímu nedorozumění. Proti […] mluví také dosavadní úzus: [s takovými tvary] se v naší sorabistické (a pokud je mi známo ani neodborné) literatuře nesetkáváme. Šlo by tu tedy o dosti nevhodný zásah do dosavadní jazykové praxe, kterou vytvářeli čeští sorabisté (A. Černý, J. Páta, A. Frinta, J. Petr).“

Toto napsal Jiří Mudra roku 1969 v článku O lužickosrbských jménech vlastních v češtině v časopise Naše řeč. Za půl století, které od jeho slov uplynulo, se však návyky nebo přesvědčení změnily a v pracích tuzemských sorabistů už onu nedoporučovanou svéráznou podobu lužickosrbských ženských příjmení nalézt lze – ráda ji přiděluje autorkám, o nichž píše, literární historička Helena Ulbrechtová. A tak jsou v nejnovějších česky psaných dějinách lužickosrbské literatury Róža Domašcynová, Měrana Cušcynová a mnohé další ženy pro jistotu či preventivně přechýleny hned dvakrát.

Vývoj snah v Německu

Zatím se Lužickými Srby požadovanou zákonnou změnu v Německu prosadit nepovedlo, ale snad se to podaří. Večerník Serbske Nowiny v článku nazvaném Postup w naležnosći zwjeselacy (Potěšující vývoj záležitosti) z 20. dubna 2020 uvedl, že „Už několik let se pokoušejí zástupci menšin přesvědčit zodpovědné politiky, že zákon o změně jména příslušníků národnostních menšin (Minderheitennamens­änderungsgesetz) by měl být uzpůsoben stavu věcí. Ty se teď konečně začaly hýbat. […] Společná pracovní skupina spolkových ministerstev vnitra, spravedlnosti a obrany předložila minulý čtvrtek první návrhy na novou úpravu tohoto zákona […] například zahrnují omezení muset se úředně domlouvat na nestandardním příjmení. Pro Lužické Srby to konkrétně znamená, že by v budoucnu ‚mohli způsobem odpovídajícím jejich tradicím užívat ženskou verzi jejich příjmení‘, uvádí se v tiskové zprávě berlínského sekretariátu pro menšiny. Spolková vláda tak splní letitý požadavek Domowiny smět užívat ženskou formu lužickosrbských příjmení. […] Tisková zpráva menšinového sekretariátu dále uvádí, že spolková vláda chce o reformě zákona rozhodnout v příští legislativní periodě.“ To znamená po spolkových volbách v září nebo říjnu 2021. Jak uvádí článek s názvem Ćišć na Berlin njespušćić (Nepřestat tlačit na Berlín) z 1. července 2020, totéž potvrdila braniborská vláda ve své odpovědi na interpelaci poslankyně Braniborského zemského sněmu Kathrin Dannenberg (Lěwica/Die Linke), zvolené do parlamentu za dolnolužické město Kalawa (Calau). Poslankyni ani představitelům Domowiny však pomalejší proces novelizace příslušného zákona nevadí. Už totiž věří v její úspěšnou realizaci, jelikož mínění berlínských vládnoucích stran se podle nich oproti roku 2017 „skutečně změnilo“. Teď prý je důležité vytrvat a agendu zákona o jménech příslušníků národnostních menšin neustále tematizovat.

Z pohledu tuzemské debaty o přechylování a její úrovně může lužickosrbská snaha vypadat jako nepochopitelný anachronismus, třebaže je to úsilí mít stejnou svobodu, jakou kdekdo chce mít tady. Ostatně rovněž v Německu může jít o téma výsostně politické i mediálně chytlavé, jak bylo lze vidět před třemi roky v srpnu, kdy tehdejší spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière oficiálně navštívil Budyšín a kromě dalších představitelů města tam hodinu jednal se zástupci Domowiny, Nadace lužickosrbského národa a dalších lužickosrbských institucí. Saskými médii pak prolétla zkratkovitá zpráva s přídechem senzace, že ministr se před zářijovými spolkovými volbami rozhodl přiznat Lužickým Srbkám jejich práva; ostatně na facebookové stránce Společnosti přátel Lužice jsem psal, jak věc v krátkém článku pojednal deník Bild: „V jeho drážďanské, respektive saské regionální příloze vyšel 11. srpna článek s titulkem Dostane naše první dáma nové jméno?, věnovaný oficializaci lužickosrbských příjmení. Redaktor Michael Deutschmann v něm informuje o předvolební kampani spolkového ministra vnitra, který při návštěvě Budyšína mezi ‚předvolebními dárky‘ slíbil předložit návrh novely zákona o změně jména, jenž umožní používat lužickosrbská jména i v oficiálních dokladech. […] ‚Téma jmen není žádný veselý folklor, nýbrž má důležitou komunikační funkci,‘ vysvětluje jazykovědkyně Dr. Sonja Wölke (61, správně se jmenuje Wölkowa) z Lužickosrbského ústavu, cituje redaktor a připomíná, že to bude znamenat, že i ‚první dáma‘ Saska, na kterou jsou německy mluvící obyvatelé zvyklí jako na Veroniku Tillich, se pak i oficiálně bude jmenovat ‚Werónika Tillichowa‘. (Ba dokonce jen s jedním l v příjmení, korigujeme novináře.)“

Byl to úspěšný příspěvek, dokonce přejatý či aspoň citovaný několika tuzemskými médii, leč byl bohužel zavádějící. Podle lužickosrbských zpráv totiž ministr byl k věci zdrženlivý, ba odmítavý: „Kromě jiného byl k diskusi stále ještě nevyřešený problém lužickosrbských jmen v osobních dokladech. Na argumenty Marje Michałkowe nebo Madleńky Šołćic reagoval ministr textem zákona, který si kvůli tomu připravil. Jeden z hlavních jeho argumentů v této souvislosti, ale i při druhých tématech byl: když Lužickým Srbům přiznáme zvláštní práva, přijdou potom jiní a budou žádat totéž. A vzpomněl přitom dánskou menšinu i cizince v Německu.“ (Serbske Nowiny, 10. 8. 2017, článek vzhledem k tématu příznačně nazvaný „Što wot nas wočakujeće?“, tedy „Co od nás očekáváte?“) Ať už to ale v Lužici dopadne jakkoli, doufám, že odpůrci českého přechylování se přikloní na stranu lužickosrbského přechylování a stanou se jeho zastánci, až půjde mediálně do tuhého a v tuzemsku se debata o něm rozjede. Měli by, chtějí-li zůstat konzistentní. Vlastně už se na to těším a předem za tu podporu děkuju.

Lukáš Novosad