Dvě třetiny srpna, další výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Obvykle si málo uvědomujeme, že tanky před oněmi dvaapadesáti roky odněkud musely přijet, že někde musely být už pár hodin, dní a možná týdnů předtím, než dorazily k nám. Jedním z oněch míst byla (logicky) také Horní Lužice…

Za ta léta, co do Lužice jezdím, už jsem se přirozeně několikrát dostal v rozhovorech s místními na téma někdejší okupace. Například před čtyřmi léty v rozhovoru s tehdy asi pětašedesátiletým hoteliérem z městečka Niesky (Nízký). Je to poblíž Žitavy čili skoro na hranicích s námi. Byl to chytrý a bystrý chlapík, a taky smutný: povídal mi, že po večerech musí denně hostům vařit sám a vůbec skoro všecko dělat sám, protože ve východním Německu nejsou mladí: „Po sedmé večer už do hotelu žádný personál na večerní směnu nenaženu, není koho. Jsou tu jenom starci a nemocní, ostatní všichni odešli. A vracejí se zase jenom starci, důchodci, protože život je tu levnější než v západním. Dokonce ani Poláci už nechodí za prací, protože neznají německy.“

Věděli, či nevěděli?

Pak povídal o tom, jak má rád Unii a Schengen, tu volnost, kterou nabídl. Protože nesvedl pochopit, proč by měl vytahovat na slovenských hranicích pas, když to celý život nemusel dělat. „Že jste se rozdělili, byl největší nesmysl, jaký se tady u nás stal.“ (Ano, tady u nás. Naprosté soužití Němce se Slovany, bez vytáček, bez pochyb, zda patříme k sobě.)
„Znáte Žitavu?“ ptal se mě.
„Zrovna tu jenom trochu.“
„Ale byl jste tam. Tak si představte, že v létě osmašedesátého v tom městě zmizely ulice.“
„Počkejte, jak to myslíte?“
„Protože všude byly ruské tanky, ani jedna ulice nebyla pořádně průchodná, natož průjezdná. Oni to město vymazali, stejně jako údolí, v kterém leží. My věděli o tři týdny dřív než vy, že to přijde.“

„To je nesmysl,“ oponoval novinář Beno Bělk, když jsem mu tuhle historku vypravoval letos na letní škole lužické srbštiny ve východočeské Budislavi. „Jsem příliš opatrný na všechny tyhle svědky, kteří po události tvrdí, že jim bylo jasné, že k ní dojde. Kdybys viděl, kolik takových se vyrojilo po osmdesátém devátém. Můžu ti bezpečně říct, že nikdo nevěděl nic. U nás revoluce začala v říjnu, já byl zrovna se ženou ve Vietnamu; myslíš, že bych tam letěl, kdybych věděl, že něco vypukne? Stejně tak v osmašedesátém. My tehdy bydleli v domě hned u hlavní silnice a kolem nás jezdil tank za tankem. Absolutně jsme netušili, kam jedou. Nikdo to nevěděl. Jenom jsme se na ně dívali a měli strach…“

Domowina se omlouvá?

Před dvěma lety, při padesátém výročí okupace, kdy si ji nejspíš naposled opravdu obsáhle připomněli také lužickosrbští pamětníci, jsem o ní z jejich pohledu psal v příloze Česko-lužického věstníku nazvané Lužice 1918–2018. Osudové osmičky v Lužici. Je to sbírka vzpomínek intelektuálů, obyčejných lidí i někdejších vojáků, jak je zachytila lužickosrbská média. Lze se z ní dozvědět třeba to, že zastřešující lužickosrbská organizace Domowina měla aspoň jednou vůli se za okupaci i následné chování Lužických Srbů, kteří obsazení Československa houfně schvalovali podpisy na pracovištích a projevy v médiích, omluvila na svém kongresu v roce 1990:

„Musíme najít taky správný vztah k minulosti. Nedávno mi jeden náš dobrý přítel z Československa ukázal Nowu dobu z desátého února tohoto roku, kde jsou uvedeny všechny zahraniční styky Domowiny. Na prvním místě tam stojí československé velvyslanectví v Berlíně. Tento můj přítel si schoval také Nowe doby z podzimu 1968, v nichž jsou uveřejněny souhlasy i skoro oslavné ódy tehdejších – a také některých dnešních – vedoucích funkcionářů Domowiny a dalších osob s vojenským zadušením pražského jara. Musím říct, že sám jsem v té době měl štěstí, protože mi bylo dvacet a nemusel jsem nic takového podepsat ani napsat. Ale jinak bych něco takového asi také musel udělat a udělal bych to. Nenastal ale čas, aby se dnešní Domowina za tohle své někdejší oslavování násilí vůči Čechoslovákům omluvila? Řekl bych, že ano.“

Okupace vojsky Varšavské smlouvy má z pohledu česko-lužickosrbských vztahů dodnes nevyřešené punkty. Například není jasné, zda je pravda, že nejvýznamnější spisovatel Lužice a někdejší student varnsdorfského gymnázia Jurij Koch patřil k těm, kteří v severních Čechách uklidňovali našince rozhlasovým vysíláním přes kopečky. Když jsem s ním o tom letos zkoušel mluvit, vyšla nám z toho plichta. Koch se nebojí otevřeně hovořit o tom, že byl agentem Stasi. („Každý člověk udělá chybu, já udělal tuhle. Jestli jsem někomu ublížil, za to mě soudit musíte vy,“ řekl mi před deseti lety a o letošních prázdninách mi to zopakoval. Pořád to považuji za jednu z nejodvážnějších vět, co jsem kdy od někoho slyšel.) Ale zdráhá se otevřeně hovořit o tom, jak to bylo s jeho okupačním angažmá. Mně tvrdil, že po nějakou dobu skutečně byl členem redakce okupační rozhlasové stanice Vltava, ale že tam nikdy nevysílal, že na to měli jiné, třebaže on byl angažován právě proto, že umí dobře česky. No, ještě to bude na povídání.

Putování moravského strýce

Ale nebyla by to středoevropská kultura paradoxů a šklebů, aby se jeden nenašel taky ve vzpomínkách na tento černý den; samozřejmě spojený s českou krví. Až z Hodonínska jezdívá do Lužice už desítky let strýc Ištvánek, moravský pábitel, o kterém jednou snad někdo napíše povídky (v lužické srbštině), aby v nich vyložil třeba to, jak tenhle Moravan přivážel do Lužice víno, vezl ho stopem a kdesi od Liberce volal z benzínky přítele Fabiana, který však nebyl doma, takže mu strýc volal znovu kolem půlnoci, už notně ožralý, protože při tom čekání vypil všecko víno, které měl s sebou. Ale Fabian pro něj stejně přijel a odvezl ho k přátelům do vsi Hórki, kam dorazili kolem druhé ranní, načež Fabian odmítl zvonit, že je pozdě, takže strýc Ištvánek se vehnal do dvora a přitom hulákal: „Mladý, počkaj, u nás sa to robí takto –“ a začal zpívat lidovky, dokud se neotevřelo okno a paní domu nezvolala: „Češa su přijěli!“ Toť svérázná okupace Lužice po našem.

Ale mohlo by dojít také na to, jak v létě osmašedesátého strýc Ištvánek opravoval v Lužici jakýsi kostel a na Moravu se – nic netuše – vracel na svém mopedu zrovna v noci jednadvacátého, samozřejmě za doprovodu vojenského konvoje, takže bezesporu je jedním z mála našinců, kteří bratrsky osvobozovali naši zem spolu s okupačními vojsky… I tak bývá na světě.

Lukáš Novosad