K mýtům o Lužici patří, že po světových válkách toužila po připojení k Československu. Není to docela pravda, usilovala o to jen část intelektuální elity, rozhodně nešlo o všelidové přání. Proto si Lužičtí Srbové svátek 28. října běžně nepřipomínají, a to ani při kulatých výročích. Výjimku tvořilo první výročí vzniku ČSR, kdy u jeho příležitosti napsal Jan Cyž-Žurčanski do časopisu Serbski student zanícený apel Lužickým Srbům k většímu národnímu odhodlání. Jeho překlad vám přinášíme.

Dne 28. října 1918 roztrhal český lev pouta, jež jej svazovala po staletí,  a teď zvedá odhodlaně hlavu a hrozí svými spáry těm, kteří ho utlačovali. V Československu se nyní slaví den svobody. Každý tam s rozníceným srdcem vzpomíná na ty, již provedli tento náramný skutek. Těmto pak nezištný zápal a láska ke svému národu a zemi daly sílu k tomu, aby v těžkých dobách neúnavně pracovali a budovali ve prospěch národa a konečně realizovali největší ideál každého Čecha. Českému národu nastává lepší, slavnější budoucnost.

Rovněž my, Lužičtí Srbové, jsme po převratu doufali v lepší časy. Mysleli jsme, že i nad námi se rozjasní červánky svobody. – Čekali jsme přespříliš. Pouta, která jsme měli setřást, nás svazovala příliš pevně, příliš slabá byla naše síla, kterou jsme mohli postavit za naši věc proti síle našich nepřátel. Pokud by se mělo něco podařit, musel by se změnit celý národní život v Lužici.

My, lužickosrbští studenti, jsme budoucnost lužickosrbského národa. V nás lužickosrbský národ klade své naděje, abychom dokončili práci, která započala loni. To my máme setřást naše pouta. My se také máme připravit na těžký úkol, abychom náš národ dovedli k lepší budoucnosti, k svobodě. Oběti, které byly dosud vynaloženy, nesmí přijít vniveč.

Když jsem se vrátil ze zajetí, čekal jsem větší nadšení pro naše národní hnutí. Doufal jsem, že naleznu národ, který si je vědom své národnosti; zvláště jsem to čekal od lužickosrbských studentů. Nebylo tomu tak, ještě je mezi námi přítomná stará vlažnost. Příkladem nám jsou i dnes pouze ti, kteří se angažovali a pracovali již dříve – připojil se k nim pouze malý hlouček. Čím je to způsobeno?

Bojíte se snad svých německých učitelů a nadřízených? Řekl bych, že žijeme v době, kdy se už nikdo nemusí stydět, přihlásí-li se veřejně ke své mateřštině. Pokud v tomto ohledu, zvláště pak ve školách, nebudeme vystupovat zmužileji, ničeho nedosáhneme. Musíme se dožadovat práva na vyučování v mateřském jazyce na všech středních školách. Ti odvážní a schopní musí se sjednotit a za podpory některého z našich vlastenců předložit tuto oprávněnou žádost. Potom se přátelskou cestou podaří pro naši věc získat i ty, kteří našemu hnutí jen vlažně přihlížejí. Znamená to pracovat trochu idealisticky, což neuspokojí jen srdce – nějaká odměna zajisté bude následovat.

Nebo snad máte strach, že si později mezi Lužickými Srby nevyděláte na chleba? To se nám v našem studentském věku zdá nejdůležitější. Musíme našemu národu vštípit, že je lužickosrbský a že jako takový musí vnímat a myslet slovansky. Jedině od Slovanů můžeme očekávat lepší budoucnost. Když to národ pozná, bude se také dožadovat svých práv, práv, jež mu zaručí zákony: ochrany menšin. A jestliže se dovoláme takových práv, potom vzroste důležitost každého z nás mezi naším drahým národem.

Těm, kdož jsou lužickosrbského původu, avšak nemilují náš mateřský jazyk, nemám co říct. Nejenže porušují čtvrté přikázaní, ale jsou to navíc přeběhlíci a každý správný lužickosrbský student by je měl veřejně jmenovat, aby tak lužickosrbský národ tyto odrodilce poznal a nezvolil je do nějaké veřejné funkce.

Lužickosrbští bratři! Náš národ má právo na existenci. Musíme ho vytvořit a posílit. Čeká nás tvrdá práce. Všemi našimi silami se musíme dát do společného díla. Je třeba, aby se postavil muž vedle muže a aby všichni z celého srdce mysleli na naši věc. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. – Naše ideály nám musí být svaté.

Utvořili jsme svaz lužickosrbských studentů. Že by úspěch? Většinou se nadále zůstává ve starých kolejích. To je víc než hanba. Takoví odrodilci by snad jednou chtěli vést lužickosrbský národ. Takovým se musí odpovědět, když si budou hledat práci: „Neznáme vás, mezi námi vám pšenka nepokvete!“

Musíme ožít! Příkladem nám mohou být slovanští studenti. Učit se můžeme v Praze. Každému, kdo má peníze, bych poradil, aby se raději rozjel do slovanské zlaté Prahy než do nějaké všeněmecké díry. Tady můžete obdivovat slovanskou kulturu a nahlédnout na ni zcela jinak, než jak nás poučují v německých školách. Hodláme založit lužickosrbské sokolské sdružení, abychom se mohli setkávat s našimi slovanskými bratry. Zdá se mi, jako bychom již v našem lužickosrbském národním hnutí zažili lepší, plodnější časy – přinejmenším na literárním poli. Vzpomínám na dobu Zejlerovu a Ćišinského, Smolerovu a Hórnikovu. Kéž nám oni jsou příkladem! Když celé slovanstvo směřuje k lepší budoucnosti, chceme snad zůstat pozadu? Nikdy!

Nuže do práce, lužickosrbští bratři! Nechť vám nový rok přinese nový život mezi námi. Chceme být slovy i skutky Lužickými Srby a chystat se na obtížnou práci, aby nám a časem i našemu drahému národu zazářila lepší budoucnost.

Jan Cyž-Žurčanski, Serbski student 1919.
(Z elektronické Lužickosrbské čítanky Josefa Páty z lužickosrbského originálu přeložil Ladislav Futtera.)