Ve středu 10. února zemřel v Lipsku v požehnaném věku 94 let nestor lužickosrbské filologie, profesor Hinc Schuster-Šewc. Na někdejšího šéfa Katedry sorabistiky Lipské univerzity, s jehož dvoudílnou lužickosrbskou gramatikou se setkal a pracoval snad každý, kdo se lužickosrbsky začal učit, krátce vzpomíná profesor Leoš Šatava.

Se jménem Hinc Šewc (německy Heinz Schuster; 1927–2021) jsem se poprvé setkal v polovině sedmdesátých let, kdy se mi dostala do rukou jeho na tehdejší dobu (a v lužickosrbském kontextu) fenomenální a dodnes vysoce užitečná práce Gramatika hornjoserbskeje rěče. Zwjazk 1: Budyšin 1968, věnovaná fonologii, fonetice a morfologii. Jednalo se o první systematický popis celého gramatického systému hornolužické srbštiny; navíc oproti předchozím dílčím snahám na daném poli sepsaný v této řeči. Vybavuji si, jak mne takřka ohromily ortoepické nákresy přibližující polohu mluvidel při artikulování jednotlivých hlásek. To samozřejmě ani tehdy nebylo v kontextu lingvistických příruček nic nového, ale v souvislosti s lužickou srbštinou mi to připadalo nečekané a „prudce moderní“.

Osobně jsem se s prof. Šewcem příležitostně setkával až o dvacet let později; především však jen jako občasný posluchač jeho vystoupení na Lužickosrbském institutu v Budyšíně. Vyzařovalo z něj (snad trochu odměřené) sebevědomí a charisma selfmademana, který se z „prostých venkovských poměrů“ (narozen v evangelické vsi Poršicy/Purschwitz východně od Budyšína) vypracoval již v mladém věku (1964) až na profesorskou stolici.

Pro zájemce o bližší seznámení se s životem a úctyhodným, mimořádně bohatým dílem prof. Šewce odkazuji na českou Wikipedii (uvádějící paradoxně daleko větší objem dat nežli verze lužickosrbská či německá).

Leoš Šatava