Vloni v sobotu 8. února měla v budyšínském Němsko-serbskem ludowem dźiwadłe premiéru inscenace Dołhož fenki běža. Byl to tehdy sukces a všichni – herci, inscenátoři i diváci – se těšili na reprízy a zopakování nevšedního zážitku. K tomu ale nedošlo, protože nejprve se roznemohl jeden z herců a nehrálo se kvůli němu, následně do života divadel zasáhl covid a hrát se přestalo úplně. Aby vzpomínky na výjimečnou událost nezanikly, podělil se o své zážitky z představení Zdeněk Blažek, jeden ze dvou jeho českých návštěvníků.

Moc rád chodím na představení do Budyšína, mají totiž zvláštní atmosféru. Přes den couráte po čistě německém městě, němčina je všude kolem vás, a pokud už zaslechnete jiný jazyk, je to turista ze zahraničí. Jenže pak přijdete do divadla, kde všichni mluví lužickosrbsky, znají se, znají vás…

Navíc samo divadlo je hezké, vlastně obě divadla, jak to velké ve městě, tak „malé“ na hradě. Samotné představení pak představuje vrchol atmosféry, jakou jinde nemám šanci zažít. A představení inscenace Dołhož fenki běža bylo navíc pěkné.

Nájemníci pana Swana

Troufám si tvrdit, že kdyby výsledek viděl autor, byl by spokojený. Dołhož fenki běža je situační komedie Michaela Cooneyho, kterou tuzemská divadla hrají opakovaně pod různými názvy – například činohra Národního divadla moravskoslezského od dubna 2010 pod titulem Habaďúra. Takhle hru přibližují právě v Ostravě:

„Eric Swan jednoho dne v podstatě náhodou zjistí, že sociální systém má jisté trhliny, a on jich začne využívat k vylepšení svého rozpočtu. My ho zastihneme v okamžiku, kdy mu jeho habaďúry začínají přerůstat přes hlavu a on se z nich snaží vyvléci. Hra se postupně vyvine ve ztřeštěnou komedii plnou záměn, situačního i slovního humoru. Ideální kus pro lechtání bránice a množství hereckých příležitostí pro komediální třeštění.“

Hodně se tu otevírají dveře, hraje se s tím, aby se kdekdo s kdekým potkal co nejpozději, nic se dlouho nemohlo vysvětlit, zato se naopak mohly vršit absurdní situace a výmluvy a nápady postav. Je to skutečně klasické schéma, pro našince bezpečně známé.

Limity lužickosrbské kultury

Ne tak pro konzervativního lužickosrbského diváka. Lužičtí Srbové chápou svoji kulturu jako kulturu domácnosti, vesnice a kostela. Co přesahuje tento svět a Lužici, nemá v lužickosrbské kultuře co dělat, to už je kultura německá. Ani ne světová, nýbrž skutečně německá. Kdyby se nějaký lužickosrbský malíř rozhodl malovat akty černošek, zřejmě nikdo z Lužických Srbů by ho neoznačil za lužickosrbského malíře, nanejvýš by mu opatrně přiznal lužickosrbský původ.

Kdyby však tentýž malíř tytéž černošky na svých plátnech oblékl do lužickosrbských krojů, najednou by to lužickosrbské umění bylo. Kdyby totéž – tedy černošky v lužickosrbských krojích – vymaloval nějaký cizák, bylo by jeho dílo považováno za útok na lužické srbství. Proto Maja Nagelowa kreslí kroje a doly, proto Jan Buk maloval doly a Budyšín a proto jsou oba chápáni jako dobří lužickosrbští malíři. S divadlem je to stejné.

Nadšení nejen v sále

Přesto vloni v Budyšíně diváci cizácký námět a reálie vzali za své a v průběhu představení se nadšeně a hlasitě smáli, prohýbali v pase, tleskali a volali bravo. Absolutní sepětí jeviště a hlediště s nadšením prožívali i zaměstnanci divadla a aktéři představení, již se do jednoho shodovali, že už v lužickosrbském divadle zažili ledasco, ale něco takového ještě ne.

Ostatně po představení někteří diváci spílali organizátorům lužickosrbského veřejného života, že je veliká škoda, že proti premiéře šly v Lužici dvě hudební akce, což rozdrobilo diváky na skupiny, a divadlo proto ostudně bylo poloprázdné.

Všichni se těšili na reprízy a na plné smějící se hlediště. V Serbskich Nowinach i časopisu Rozhlad následovaly recenze nadšených a výmluvných názvů Škrička na publikum přeskočiła (Jiskra přeskočila na publikum) a Lěk w času špatnych powěsćow? (Lék v čase špatných zpráv?).

Možnosti českého humoru

Humor hry lužickosrbské diváky tak vykolejil, že po představení mě umělecký šéf divadla Lutz Hillmann a poslanec Saského zemského sněmu Marko Šiman nad skleničkou kiba (koktejlové směsi džusů kirsch a banane) přesvědčovali, že jsme právě sledovali typický anglický humor jako z Monty Pythona. Humor krutý a drsný, kde je běžné, že si postavy přes půl jeviště přehazují nebožtíka na márách a mlátí s ním o zem.

S něčím takovým, uvažovali tehdy oba s vážnou tváří, prý český humor nemá nic společného, protože typický český humor je přece Švejk. Nezbývalo než kontrovat, že Švejk je vlastně dobový Monty Python, že český humor je extrémně podobný anglickému a že to o českém humoru tvrdí i Michael Palin, člen anglické humoristické skupiny.

Přesvědčit se však ani jeden z pánů nenechal, naopak jsem jim svými poznámkami byl podezřelý, a raději proto utekli k jinému tématu. (Po roce od tohoto neuvěřitelného rozhovoru se člověk chtě nechtě musí ptát, copak si oba mužové asi myslí o českém humoru teď, když jsme covidová černá díra přinejmenším Evropy?)

Stále odkládané premiéry

Malý divadelní zázrak se však neopakoval. Domluvený počet šesti repríz – na velkém jevišti budyšínského divadla stačí tak malý počet představení, aby se potenciál lužickosrbského publika vyčerpal – se nedočkal ani jedné. Nejnověji divadlo na svém webu hru avizuje v uvedení 6. března 2021 opět jako premiéru, zároveň večerník Serbske Nowiny  4. března v jedné ze svých zpráv uvedl, že „hornosrbskou inscenaci Dołhož fenki běža chtěli na hlavním jevišti znovu uvést v únoru. Jenže protože to nebylo možné, plánují další reprízy až na podzim“.

Nezbývá než si přát, aby se inscenace na jeviště vrátila brzy, protože měla-li by zůstat u onoho jediného uvedení loni, byla to škoda. Už proto, že v ní v čele s fenomenálním Mirkem Brankačkem v hlavní roli účinkuje naráz celá obsada divadla, schopná hrát lužickosrbsky, a to včetně dvou elévů a jedné černošky. To podtrhuji, abych vzhledem k tomu, co píšu výše, ještě více vyzdvihnul potenciální výjimečný přínos této inscenace lužickosrbské kultuře. Ačkoli soudě dle aktuálních ohlášek inscenace, v níž už se objevují nová jména, hru v témže obsazení jako vloni v únoru už asi neuvidíme.

Kouzla lužickosrbských večírků

Nakonec ještě poznámku z party po představení. Už jsem několik večírků po premiéře v Budyšíně zažil, ale tenhle byl asi nejlepší. Je to i tím, že čím častěji tam člověk jezdí, tím víc lidí zná a snadněji do uzavřené lužickosrbské společnosti proniká a povídá si s ní. Tehdy před rokem třeba vyprávěla slavná herečka Majka Kowarjec o svém životě a emigraci v Mnichově. Doplňoval ji Benedikt Dyrlich, někdejší dramaturg budyšínského divadla, a její dcera, vynikající zpěvačka Anna-Maria Bretschneiderec, a vnučka Marija-Helena Bretschneiderec, jež si v inscenaci Dołhož fenki běža jako již vzpomenutá divadelní elévka zahrála.

Dozvěděl jsem se mnoho zajímavých věcí. Vůbec si se mnou lidi rádi povídali a já s nimi rád pobyl. Vlastně to byl obyčejný večírek, jaký jsme ale už rok nemohli zažít. Sedět v místnosti se stovkou lidí u různých stolů a povídat si… Přitom covid byl vloni v únoru jen okrajové téma hovorů, víc se řešila jakási vichřice, jež měla řádit západně od Budyšína.

Zdeněk Blažek