V pátek 13. listopadu 2020 zemřela paní Rejza Dučmanowá z Chrósćic. Její odchod znamená konec jedné kapitoly lužickosrbského pohostinství, píše ve vzpomínce na ni David Lenk.
Narodila se 31. prosince 1933 v rodině Zyndźic ve vsi Jawora u Pančic-Kukowa. V roce 1956 se vdala za chrostického učitele Jurija Dučmana. S ním měla dvě děti. Od 15. ledna 1959 provozovala přímo v jejich domě v Chrosticích nepřetržitě až do roku 2018 známý hostinec (Dučmanec hosćenc), který se nachází v těsném sousedství místního hřbitova a kostela sv. Simona a Judy. Manžel Jurij patřil ke generaci Lužických Srbů, kteří těsně po druhé světové válce studovali v Čechách, konkrétně v Liberci. I kvůli tomuto měla paní Dučmanowá kladný vztah k Čechům. Mezi některými častými hosty z Čech se dokonce tradovalo, že Čechům ráda dává pivo zadarmo. Na stěnách hospůdky měla pověšené obrázky od Josefa Lady. Říkala o nich, že je to jako vzpomínka na manželův pobyt v Čechách.
Hospoda se stala i přirozeným centrem lužickosrbského venkovského života. Scházeli se tu ministranti, místní dechovka nebo chrostický kostelní pěvecký sbor, konaly se tu svatby, pohřby nebo jen tradiční setkání při pivě po nedělní mši svaté, mezi Lužickými Srby z Chrostic žoviálně nazývaném „Elferzug“ – tah o jedenácté. V hospodě se také často spontánně zpívalo. Již tradičně si zde mohli hosté a turisté z celého světa v čase velikonočních křižáckých jízd pochutnat na kamenecké klobáse s budyšínskou hořčicí. Sám si odtud vzpomínám na úsměvnou historku, kdy se německý návštěvník dožadoval letáku o Velikonocích, který viděl na pultu u výčepu. Právě obsluhující dcera paní Dučmanowé mu s úsměvem na tváři stroze sdělila, že jsou volně k dispozici, ale že kromě lužickosrbské verze jsou k mání už pouze v češtině. Udivený výraz německého turisty mě tehdy pobavil. Letáky byly z kolekce SPL.
Hospoda patřila mezi ryze lužickosrbská místa, kde se člověk s němčinou kromě zmiňovaných Velikonoc setkal jen zřídka. I paní Dučmanowá byla hrdá Lužická Srbka a věřící člověk. Ještě v jejím požehnaném věku ji člověk mohl potkat například na lužickosrbské poutní mši u nás v Krupce v Bohosudově. Rovněž venkovní nápis nad vstupem do krčmy „Hosćenc – Rejza Dučmanowa“ doposud patří k jedněm z mála po celé Lužici, který je pouze v lužické srbštině.
Místo přirozeně přispělo k posílení česko-lužickosrbských vztahů. Při svých bádáních po Lužici sem zavítali i významné osobnosti jako pánové Vladimír Zmeškal, Zdeněk Boháč, Jiří Mudra, František Vydra a další přátelé Lužických Srbů a mnozí členové SPL všech generací. Osobně jsem se tu potkal i s přáteli Lužických Srbů z Finska (Eero Balk) nebo z Japonska. Dorozumívacím jazykem byla u mnoha takovýchto mezinárodních setkání vždy přirozeně lužická srbština. Měl jsem také možnost seznámit se tu například s některými místními obyvateli – třeba s Ławrjencem Kmjećem, Janem Rjelkou, Alfonsem Korjeńkem nebo Jurijem Špitankem, kteří byli nebo jsou častými hosty pražského Lužického Semináře.
Po odchodu paní Dučmanowé do chrostického Domova svaté Ludmily, kde strávila poslední léta svého života, je hospoda bohužel uzavřena. Nikdo z jejích příbuzných rodinný podnik provozovat nechce. Ani přes naléhání místních, že jim takto mohou nosit peníze přímo „do domu“. Přejme si, aby aspoň v budoucnu někdo, třeba některé z vnoučat paní Dučmanowé, jež bývala hosty familiárně nazývané „ćeta“, změnil názor a zavedený a pro mnohé srdeční podnik znovu obnovil.
Paní Dučmanowá byla pochována na hřbitově v Chrosticích. Ať ji Pán Bůh odmění za mnohaletou a přátelskou službu lidem věčnou hostinou.
David Lenk
(Fotografie Rejzy Dučmanowé: Jan Macka z Chrósćic.)