V letošním pátém ročníku Česko-německé novinářské ceny vyhrál v kategorii tisk autor magazínu Hospodářských novin Ego! Vladimír Ševela za reportáž Kohout? Spadl ze schodů…, která pojednává o dolnolužickosrbském zvyku łapanje kokota neboli stínání kohouta.

Vladimír Ševela je zkušený autor novinových reportáží, píše je už léta. A jeho v půli listopadu oceněný text o výrazné tradici Dolní Lužice skutečně je dobrý, přesto ne bez výrazných chyb, jež nejde přejít mlčením; ostatně jsem článek i s kritickými připomínkami vloni vzápětí po jeho srpnovém uveřejnění sdílel na facebookové stránce SPL a připsal k němu následující komentář (z něhož nyní vypouštím obsáhlou citaci úvodu Ševelova textu, uveřejněnou tehdy jako lákadlo pro čtenáře statusu):

„Magazín Ego!, páteční příloha Hospodářských novin, minulý týden přinesl reportáž Vladimíra Ševely z letošního łapanje kokota. Třebaže jde o kvalitní materiál, něco je pro něj z českého pohledu příznačné: redakce nepochopila, že i český text by snesl grafém ł, a tak všude chybně používá l (vyniká to zejména na obálce, kde velkými písmeny stojí Lapanje místo Łapanje kokota). Ševela, jenž patří k autorům, kteří o Lužici něco vědí (před mnoha psal ještě do magazínu Lidových novin podobnou reportáž jako teď o křižáckých jízdách), jména mluvčích a způli i jména obecní zapisuje důsledně německy, aniž třeba jen nabídne v závorce jejich lužickosrbskou variantu.

O dolní lužické srbštině často píše jako o wendštině (to je v českém novinovém diskurzu patrně úplně nové). A přiznává, že s místními mluví německy, protože přes podobnost jazyka prý je ‚význam stejně jako v polštině často jiný a to rychlému dorozumění nepřispívá‘. (To se psalo už v polovině devatenáctého století, že největším slovanským jazykem je němčina, protože tou se mezi sebou Slované běžně dorozumí nejlíp; a zjevně to může platit dosud.) Je rovněž škoda, že nepadne, jak zní titul vítěze klání łapanje kokota, Češi to slovo totiž milují: takový mladík nazývá se superkokot. A v souladu s autorovým poznamenáním o blízkosti jazyků, v nichž stejná slova mají jiný význam, podotkněme, že łapanje kokota se v onom českém významu, který každého jistě hned napadne, (horno)lužickosrbsky řekne machanje čilaka.

Celkově jde ale v Egu o dobrou věc, například výčet asimilačních příčin a načrtnutí dějin posledního století jsou podány bezvadně. Zrovna tak zachycení aktuálních voličských nálad a především onoho přelomu ve vnímání srbské Lužice: už nebude definována jazykem, nýbrž zvyky, kulturou a místem. V Dolní Lužici už je to běžná identita, v Horní Lužici v evangelických oblastech už pomalu taky, katolickou to nejspíš čeká.“

Tolik tedy k věci vloni. Dnes by se z uvedených připomínek dalo podtrhnout, že dokonce i něco tak prostého, jako je informace o udělení ocenění lužickosrbskému tématu, dokládá, že Lužičtí Srbové jsou pořád upozaďováni i českým prostředím, vždyť Hospodářské noviny sice uvedly zprávu o Ševelově vítězství na svém webu titulkem „Redaktor HN Vladimír Ševela získal Česko-německou novinářskou cenu. Za reportáž o Lužických Srbech“, jenže již ve svém sdílení na svém facebookovém profilu Hospodářky necitlivě napsaly, že jde o „text o braniborských tradicích“.

Sám Vladimír Ševela se podrobněji k tématu své reportáže vyjádřil ve videorozhovoru pro web Česko-německé novinářské ceny. Ten z jeho projevu vypichuje citací následující, vlastně příkladné věty: „Kdyby Lužičtí Srbové jako národnostní skupina zanikli, je to obrovská škoda pro celou Evropu. Fascinovali mě mladí lidé, kteří se o svůj původ zajímají, věnují tomu spoustu svého volného času, peněz a intenzivně to prožívají. V tom vidím určitou naději pro budoucnost tohoto etnika, to, že to není záležitost pouze muzejní.“

A člen poroty, novinář Daniel Brössler z deníku Süddeutsche Zeitung, ho na webu ceny doplňuje: „Lidé, které Ševela popisuje, zápasí o svoji identitu a zároveň jsou s ní v rozepři. Ševela příhodně nenapsal příběh o folklóru, ale velmi vnímavou reportáž o sebereflexi v komplikovaném světě a o tom, jak se snaha být ‚náš‘ občas také přetočí do odmítání všeho cizího. Nejedná se o příběh o malém světě Lužických Srbů. Jedná se o příběh o našem světě. Čechům mohu jeho četbu vřele doporučit – a stejně tak i Němcům.“

Doplňuji, že cenu udílí porota složená z osmi českých a německých žurnalistů a že letos oceněný text není prvním v ceně zaznamenaným příspěvkem na lužickosrbské téma. Před dvěma lety byl v kategorii audio nominován novinář Lužickosrbského rozhlasu Beno Bělk za reportáž o soužití česko-lužickosrbské rodiny učitelky Jany Stillerové a redaktora dětského časopisu Płomjo Pětra Šołty nazvanou Něchtó je přeco na dompuću (Vždycky je někdo na cestě domů). Zjevně je tedy tato cena cestou, jak na srbskou Lužici efektivně upozorňovat.

Každopádně blahopřeji Vladimíru Ševelovi, ale zrovna tak jeho fotografovi Michalu Novotnému, jelikož jeho obrazy ze srbské Lužice a slavnosti stínání kohouta mají na vyznění Ševelova textu silnou zásluhu.

Lukáš Novosad
(Fotografie Vladimíra Ševely: Archiv HN, v článku jsou s jeho svolením použity fotografie Michala Novotného – záměrně jiné než v HN.)