Před rokem uveřejnila na serveru Opera+ redaktorka a recenzentka Helena Havlíková v rámci 216. dílu týdeníku Operní panorama Heleny Havlíkové ohlas na naše premiérové uvedení aspoň průřezu lužickosrbské opery Vodník autorů Korly Awgusta Kocora a Handrije Dučmana v překladu Ondřeje Šrámka. Nebyl to samozřejmě jediný text, kterým tehdy Havlíková svůj týdeník vybavila, ale byl to otvírák onoho vydání. Po roce vám její text, tentokrát už jenom jeho lužickosrbskou část, přinášíme i tady – jako vzpomínku a pro archiv. 

V Lužickém semináři v Praze se 21. února 2019 uskutečnila koncertní premiéra průřezu lužickosrbskou operou Vodník Korly Awgusta Kocora na libreto Handrije Dučmana. V českých zemích zazněla poprvé – v hornolužickosrbském originálu vybrané hudební části, ostatní verše alespoň v mluveném přednesu v českém přebásnění Ondřeje Šrámka. Účinkovali posluchači klasického zpěvu Pražské konzervatoře za klavírního doprovodu profesorky Jany Vychodilové.

Hudební skladatel, varhaník, dirigent a učitel období romantismu Korla Awgust Kocor (1822–1904) byl především zaníceným lužickosrbským vlastencem a národním buditelem, organizátorem národního kulturního dění. Je autorem hudby lužickosrbské hymny Rjana Łužica. Kromě řady oratorií (post varhaníka v Kittlitz/Ketlicu zastával přes třicet let) a instrumentálních skladeb je autorem dvou oper Jakub a Kata (1871) a Wodźan (1896). Napsal je pouze s klavírním doprovodem, protože orchestr k dispozici neměl. Od té doby se Vodník hrál jen několikrát v Lužici.

Vodník je jednou ze základních mytologických bytostí Lužice. Vznik opery na tento námět je však také úzce spojen s Prahou. Libretista, budoucí kněz Handrij Dučman (1836–1909) pobýval v pražském Lužickém semináři skoro deset let v době, kdy vyšla Kytice z pověstí národních Karla Jaromíra Erbena, se kterým se osobně znal. Libreto k Vodníkovi napsal inspirován právě jeho stejnojmennou baladou.

Oproti Erbenovu Vodníkovi Dučman v prostých verších libreta „zabydlel“ příběh dalšími postavami a jinými motivy, ovlivněnými jeho katolickým smýšlením. Děj rozdělil do čtyř obrazů: Maruška žije smutně ve mlýně, bez bratra na vojně a sestry v cizích službách, jen s otcem a zlou Macechou. Útěchu hledá u jezera. Tam k této mladé hezké dívce vzplane vášní Vodník, představitel zlých pekelných sil. Když Mlynářovi shoří mlýn, využije příležitosti – nabídne mu zlato na stavbu nového a za odměnu žádá ruku Marušky. Ta se brání, ale hlavně její macecha a nakonec i otec podlehnou Vodníkovu naléhání a vyhrůžkám. Cestou k jezeru Maruška na Vodníkův rozkaz musí sundat křížek a pověsí ho na lípu s obrazem boží rodičky.

Pod hladinou jezera plného zlata se Maruška se stane Vodníkovou královnou jako obnovitelka vodnického rodu, protože ten bez člověčí panny vymírá. Za sedm let Maruška Vodníkovi porodila sedm dětí, ale i když si užívá bohatství vodní říše a slíbila mu, že s ním zůstane na věky, touží se vrátit domů k bratrovi a sestře. Doufá v pomoc panny Marie, matky Ježíšovy, čímž proti sobě poštve celou vodní říši, která chce dokonce krále Vodníka a Marušku zabít. Vodník však vzbouřence potlačí. Maruška z jezera unikne a s křížkem znovu na krku děkuje matičce Boží. Rozlícený Vodník v poryvech bouře trhá dětem hlavičky. Blesk z nebe zahubí Vodníka stejně jako Mlynáře a Macechu. Maruška běsnění sice přežije, ale bude až do konce svého života bědovat nad smrtí svých nepokřtěných dětí, které se k jezeru vracejí v podobě labutí.

Kocor délkou svého více než osmdesátiletého života překrývá Smetanu i Dvořáka. Hudba jeho Vodníka ale svými jednoduchými singspielovými písničkami odpovídá spíše předsmetanovskému biedermeirovskému domácímu amatérskému muzicírování s adaptací zbožných písniček na formu opery. Kocorův záměr vytvořit dílo v tomto žánru, pro jehož provozování neměl bez orchestru plnohodnotné podmínky, byl více než uměleckými ambicemi motivován obrozeneckou službou lužickosrbské hudbě a kultuře.

Koncert pořádala Společnost přátel Lužice. Tento občanský spolek už od roku 1907 usiluje o šíření kultury Lužických Srbů. Adresa U Lužického semináře ovšem napovídá, že aktivity lužickosrbské komunity v Praze mají ještě delší historii. Výstavná budova semináře kousek od Karlova mostu byla postavena už v roce 1728 z prostředků lužickosrbských duchovních pro účely vzdělávání a ubytování lužickosrbských studentů v Praze.

O lužickosrbské hudbě většinou nevíme skoro nic, takže příležitost seznámit se s Kocorovým Vodníkem, tedy alespoň ve zkratce prostřednictvím několika hudebních čísel a celého libreta, byla unikátní. Všichni sólisté, ač teprve studenti čtvrtého ročníku zpěvu Pražské konzervatoře, věnovali svým partům plnou péči. Marušku zpívala jasným zvonivě průrazným sopránem Marie Šimůnková, Mlynáře vytvořil barytonista Jan Krátký, mezzosopránovou roli Macechy obsáhla svým sopránem Magdalena Hebousse a vypravěče ztvárnil barytonista Adam Born, který se také ujal textů tenorového partu Vodníka. Všichni se podíleli na sborových částech.

Koncert se navíc konal v krásných klenutých prostorách bývalého refektáře Lužického semináře, kde jsou dosud funkční dveře do kuchyně s okénkem na vydávání jídel, a klavír, na který profesorka Jana Vychodilová studenty doprovázela, je jen o trochu mladší, než opera. Komorní prostor refektáře pojal asi čtyřicítku posluchačů a celý večer, kterým zasvěceně provázel Ondřej Šrámek, se nesl v až intimní atmosféře doteků historie a navození představ o tom, jak asi mohly vypadat salony obrozenců, buditelů a vlastenců sklonku devatenáctého století. I když bylo z průřezu Kocorovým Vodníkem zřejmé, že nejde o operu, která se zásadním způsobem vepíše do historie tohoto žánru, okénko na dveřích refektáře do „kuchyně“ lužickosrbské hudební kultury se takto půvabně pootevřelo.

Hodnocení autorky: 80 %
Korla Awgust Kocor: Wodźan.
Osoby a obsazení: Maruška – Marie Šimůnková, Macecha – Magdalena Hebousse, Mlynář –  Jan Krátký, Vodník – Adam Born. Klavír – Jana Vychodilová. Lužický seminář, 21. února 2019.
(Poznámka redakce: na našem kanále na YouTube lze zhlédnout záznam tehdejšího vystoupení; doprovodné fotografie jsou z našeho archivu z téhož večera.)