Minulý týden proběhla ve východočeské Budislavi v chatě českého PEN Klubu, v tzv. Domě bratří Čapků, historicky pravděpodobně první letní jazyková škola lužické srbštiny na českém území (jistě první po roce 1989). Došlo k tomu vlastně náhodou…

Když na jaře kvůli koronakaranténě byla zrušena letní škola lužické srbštiny v Budyšíně (dvoutýdenní kurz, který se už desítky let koná pravidelně jednou za dva roky, který byl letos vyprodán v rekordním čase, takže už v zkraje března nebyla volná místa, ačkoli jindy není problém dostat se ještě v červnu, kurz, na který se letos historicky prvně přihlásilo patnáct Američanů z Texasu, potomků Lužických Srbů, kurz, na který se letos opět přihlásilo k patnácti našincům a na který se nám v SPL opět po dvou letech podařilo vyjednat pro účastníky ze slovanských zemí slevu), řekl jsem si zkraje června, že není možné takový potenciál promrhat a umanul si, že zkusíme udělat kurz u nás. Že by prostě byla škoda, kdyby letos nebylo nic.

Plán najít vhodný dům ve směru do Lužice nebo v místech tradičně se srbskou Lužicí u nás spjatými vzal brzy za své. Nic kloudného tam nikde nebylo k mání. Nakonec se podařilo najít dům skoro uprostřed republiky, kam je u nás odevšad stejně daleko, ale odkud je setsakra daleko do Lužice.

Dál bylo potřeba sehnat jazykové lektory – což byl úkol nejtěžší, protože tak narychlo nikdo nemohl nebo nechtěl. Naštěstí šel zrovna o prázdninách do penze nejlepší lužickosrbský novinář Beno Bělk, a ten neměl nic lepšího na práci, než na nabídku učit kdesi v dálavě české nadšence lužickosrbsky souhlasně kývnout.

Pak bylo potřeba ideálně získat podporu od některé z vysokých škol: to se taky podařilo a získali jsme na letní školu dotaci od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (a to díky dlouhodobé spolupráci s Katedrou středoevropských studií). Pak už jen sehnat účastníky. (Protože postavit přednáškový a kulturní program se ukázalo nejjednodušší: kývli všichni, o něž jsem stál; skoro celá elita tuzemské sorabistiky. I mladí lužickosrbští přátelé, kteří si přijeli vypít českého piva a naučit české přátelé lužickosrbské lidovky.)

Dlouho to vypadalo dobře, lidé měli zájem a hlásili se. Týden do začátku se však rozjela druhá vlna korony a v lidech propukl strach. Ostatně dva dny do začátku proběhla médii zpráva, že v blízké Litomyšli zavřeli supermarket, protože většina zaměstnanců je pozitivní na covid…

Zvažovali jsme vše odpískat, ale naštěstí jsme vydrželi. Vůle a chuť dotáhnout a zažít cosi nevšedního byly větší než strach z neznámé nemoci. A tak jsme vyrazili do Budislavi, do krásného kraje nedaleko Poličky. Následoval intenzivní týden, v němž jsme si dopřávali dopoledne dva bloky jazykové výuky a odpoledne dva přednáškové bloky.

Byla taky lužickosrbsko-česká grilovačka, byl oheň s buřty, soukromá lužickosrbsko-česká mše v budislavském Kostele Boží lásky (kterou báječně odsloužil přítel Petr Jan Vinš) či večer čili noc plná písní. Přivezli jsme si Lužici do Čech, aspoň to dobré z ní. Týden jsme žili intenzivně pospolu a mezi tím vším běhaly děti. A byly přijímány. Kamarádi přijížděli na otočku na čumendu, nálada byla výtečná. Ostatně zde vizte ohlasy, které mi v posledních dnech spontánně přicházejí:

Radek Čermák: „Bylo stejně dobrý jako v Budyšíně!“
Petr Kalina: „Moc se mi to líbilo. Stále vzpomínám!“
Petr Píša: „Jsem rád, žes mě přivedl zpátky k sorabistice. Příště rád přijedu zase.“
Jan Breindl: „Ani jsem nečekal, ze se tak narychlo podaří zorganizovat tak skvělou akci.“
Jan Zdichynec: „Bylo mi s vámi dobře.“
Kateřina Suchanová: „Byl to nejhezčí týden prázdnin.“
Jiří Januška: „Byl to jediný týden prázdnin.“
Antonín Kříž: „No úžasný!“
Beno Bělk: „Čím to je, že akce SPL mají tak rodinný charakter? Je to neuvěřitelné a krásné.“
Dobroslava Čepcová: „Byl to fajn týden a sorabisti zůstanou v mém srdci jako skvělí lidé.“
Damian Dyrlich: „Když to zopakujete, strašně rád přijedu dělat lektora!“
Lucian Kaulfürst: „Bylo to prostě výborné.“

Samozřejmě je co zlepšovat, ale to podstatné platí: po letech stagnace a rozháranosti tuzemská sorabistika skutečně funguje dostředivě a lidé chtějí být spolu a jsou ochotni za sebou přijet i stovky kilometrů. To je skvělý výsledek posledních let, za ten jsem rád víc než za cokoli jiného. A všem za něj děkuju. Díky vám, přátelé, česká sorabistika žije, dýchá, vzkvétá! Nu a pak je tu zadání takřka od všech účastníků, abychom napřesrok letní školu zopakovali. Musím se na to vyspat, protože je to výzva. Ale asi to zkusíme, protože jak se ukázalo letos, stojí to za to. Tak za rok pojeďte taky!

Lukáš Novosad
(Zájemci o jiný pohled na kurz mohou si tu na blogu přečíst ještě reportáž Bena Bělka v lužické srbštině. V překladu Kryštofa Peršína byl tento text publikován v Česko-lužickém věstníku 5/2020.)