Ze studijního pobytu na sorabistice v Lipsku se opět hlásí Martin Boukal – tentokrát píše konkrétněji o tom, jak vypadá sorabistická výuka, jaké předměty studuje a jak so do výuky promítají pandemická koronavirová omezení a uzavírky.

Milí přátelé, ten čas hrozně letí – už jsme s Aňou v Lipsku pomalu dva měsíce! Místní výuka je pro nás už rutinou, a tak přišel čas vám o ní napsat něco víc. Jak tady vlastně takový stipendista funguje? Tak především: Když se ohlédnu za půlrokem příprav, za jednáními tu s Nadací lužickosrbského národa, tu s kolejemi, tu s univerzitou, tu s nejrůznějšími úřady (a v samém závěru ještě navíc s hygienou), je samo studium v Lipsku ta jednodušší část a vlastně ho máme za odměnu. Neznamená to však, že bychom se tu flákali, od nadace jsme dostali úkoly, kterých se držíme. Předně musíme za týden absolvovat alespoň dvacet vyučovacích hodin se sorabistickou tematikou, měli bychom rovněž podniknout nějaký výzkum, publikovat jej a na závěr jej odprezentovat v lužické srbštině.

Ve výběru předmětů jsme dostali v podstatě volnou ruku, a tak některé přednášky máme s prváky a některé zase z výrazně pokročilejšími spolužáky. Když jsme sem jeli, trochu jsme se báli, že jako historici budeme na filologickém oboru úplně ztracení, ale naše obavy byly zbytečné. Pokud už máme nějaký filologický předmět (především Zawod do serbskeho rěčespyta čili Úvod do lužickosrbské jazykovědy s prof. Wornarem, který jsme jako jediný dostali povinně), máme ho s prváky, kteří v tom plavou stejně jako my ?. Vedle toho se nám podařilo sehnat předměty z dějin literatury, které jsou nám hodně blízké, zejména Starší lužickosrbskou literaturu, kterou lze skvěle porovnávat s literaturami, o nichž nám přednáší na Katolické teologické fakultě.

Nesmírně zajímavým předmětem jsou také Małe literatury w přirunanju (Malé literatury v porovnání) pod vedením Lízy Waltherové, které pojednávají o menšinových literaturách napříč Evropou – např. o waleské, baskické, kašubské, rétorománské nebo o katalánské. Je zajímavé sledovat, jak se jednotlivé malé národy se svou situací vyrovnávají, a porovnávat to s lužickosrbskými zkušenostmi. Jen nás lehce děsí vidina blížících se referátů, které máme proslovit (Aňa má baskickou literaturu a já o týden později katalánskou). Snad to zvládneme i s našimi zatím jen kusými znalostmi lužické srbštiny…

À propos, lužická srbština! Nejvíce místa v rozvrhu nám zabírá Aktiwizowanski kurs, kde se pod vedením Mata Šlegela snažíme rozmluvit a rozepsat. Začali jsme zcela od začátku, ale děláme rychlé pokroky. Ne že by to po necelých dvou měsících byla kdovíjaká sláva, ale už jsme dostali (tedy hlavně Aňa) i pochvalu za výslovnost ?. Mimo to se snažíme jazyk nasát, jak se dá, především odposlechem, takže už pomalu pronikáme i do hovorového jazyka a typicky lužickosrbských výplňkových slov, jako jsou třeba „na gut“, „mein Gott“, „genau“, „o Mensch“ a podobně.

Abychom jazyků neměli málo, přibrali jsme si ještě staroslověnštinu, kterou nás učí Till Wojto. Upřímně, zpětně to nevidím jako nejlepší nápad, učit se jeden cizí jazyk v jiném cizím jazyce už pomalu naráží na hranice našich možností. Ale jednou jsme se dali na vojnu, tak bojujeme, seč to jde. Ještě že už máme základ z KTF.

Na začátku semestru to chvilku vypadalo, že se aspoň částečně bude učit prezenčně, online výuce jsme však nakonec neunikli. Po pár týdnech už ji ale zvládáme, myslím, s přehledem; technické problémy se nám buď vyhýbají, nebo jsme si je už vybrali při několikahodinovém zprovozňování internetu hned po příjezdu. Přednášky jsou ovšem většinou ta lehčí část (občas se u toho dá i štrikovat – pozn. Aňa). Daleko více času, mozkové kapacity, nervů a kávy zabere obvykle domácí příprava spočívající v četbě textů na daná témata a v případě staroslověnštiny v překladu a gramatické analýze Života Konstantinova. Naštěstí nám tu funguje dělba práce (nemluvme o kuchyni – pozn. Aňa) a nikdo nás při opisování zatím nepřistihl.

Největší škodou zůstává, že s našimi lužickosrbskými spolužáky se vídáme jenom přes monitory na online přednáškách. Pravda, na většinu z nich už máme telefon, neboť jsme si založili skupinu na Whatsappu, nicméně zprávy typu: „Můžete mi někdo poslat text na zítřejší přednášku?“ nejsou ta forma kontaktu, v niž jsme doufali. Nezbývá než čekat, jak se tu situace vyvine, a doufat, že tu covid nebude řádit donekonečna.

Všechny vás s Aňou srdečně zdravíme a přejeme vám v rámci možností klidný a pěkný advent. Držte nám palce s našimi referáty, brzy se zase ozveme.

Martin