Čtrnáctideník Český svět vycházel v letech 1904 až 1929 a býval to populární časopis plný fotografií, které tehdy představovaly vlastně jedinou obrazovou možnost, jak ukázat něco ze světa. Nabízel směs obrázků osobností, staveb, událostí, měst, kuriozit, cizokrajných míst…

Ovšem než roku 1914 přišlo zemětřesení a začaly se tisknout fotky už jen z bojiště nebo z měst, kudy prošla fronta (v lepším případě aspoň bylo předvedeno, jak města vypadala před válkou). Občas v časopise zůstalo prázdné místo po zásahu cenzury. Kromě jiného časopis dodnes dokládá, že tehdy, v tom nešťastném čtrnáctém roce, nastal konec běžného života. Takže máte-li pocit, že letos zažíváte konec světa, protože jste zavřeni doma a nikam – dokonce ani do Lužice – nesmíte, vzpomeňte si epidemii, která tehdy znenadání začala a trvala dlouhé čtyři roky.

Ale proč o Českém světě tady a teď: v letech 1912–1914 v něm totiž vyšlo několik zajímavých článků, respektive především fotek z Lužice. Například od Berlína, když tam ještě žili Slované a když ještě Spréva v zimě zamrzala a jezdily po ní sáně. Nebo od budyšínské Bohaté věže, která tehdy byla s okolím spjata jinak než dnes. Nebo článek o hannoverských Vendech. Najít lze taky článek o profesoru Maxu Roedigerovi s fotkami z hornolužických vesnic (přičemž nápadné je, že text se obešel bez slovanských názvů obcí v popiscích, redakce si vystačila s němčinou…).

Na Lužické Srby v časopise znovu došlo dvakrát v roce 1922. Poprvé Český svět připomněl audienci Lužických Srbů na Pražském hradě u prezidenta Masaryka 5. ledna 1922. Detaily programu tehdejšího lužickosrbského zájezdu do Prahy si lze přečíst na přiložené fotografii, doplňme ale kontext návštěvy u prezidenta: šlo tehdy o výsostně politický akt, ačkoli se tak setkání s pěveckým sborem navenek samozřejmě netvářilo. Masaryk, vládní představitelé i diplomaté – z nichž mnozí včetně prezidenta se stále ještě nesmířili s tím, že Lužice na versailleské mírové konferenci roku 1919 nezískala nic, ani autonomii, ani krytí jiného slovanského státu – totiž o dva roky dříve slíbili představitelům Výmarské republiky, že se nebudou plést do německého zacházení s Lužicí.

Oplátkou za to byli v Německu propuštěni z vězení lužickosrbští politici, kteří seděli za velezradu, když usilovali o onu lužickou autonomii či úplnou samostatnost (nejvýznamnější z nich byl první předseda Domowina Arnošt Bart, od jehož úmrtí uplyne 15. února za dva měsíce pětašedesát let). Němci dohodu splnili a Srby pustili. Naši se rovněž tvářili tak, že dohodu plní – ovšem Masaryk důmyslně provokoval po svém: ještě dvacátého roku se zasadil o zřízení sorabistiky na Karlově univerzitě coby prvního vysokoškolského pracoviště na světě, kde bylo lze studovat lužickou srbštinu, a pak tedy hned v lednu za dva roky oficiálně přijal na Hradě lužickosrbskou delegaci. Za rok a něco málo přes tři týdny uplyne sto let od této návštěvy, možná bychom něco takového měli zopakovat 🙂

Druhá z fotografií zachycuje, jak vlastně česko-lužickosrbské vztahy tehdy fungovaly na té bazální, tedy kulturní úrovni. Je to portrét pražského Pěveckého kruhu „Tovačovský“ na jeho zájezdové šňůře po srbské Lužici. Aneb další ze zářných příkladů naplnění česko-lužickosrbské myšlenky, když mezinárodní situace po první světové válce neumožnila mladé Československé republice ochránit své lužickosrbské bratry, ale drobné úsilí uvědomělých mužů se tím nenechalo odradit a dál usilovalo o příkladný rozvoj vzájemných vztahů.

Zdeněk Blažek