Novinář Beno Bělk zkraje února v Lužickosrbském rozhlase uveřejnil reportáž, v níž vykreslil, jak vidí atmosféru v současné Společnosti přátel Lužice. Svůj příspěvek pak pro náš blog laskavě upravil do textové podoby a my ho zde v českém překladu rádi uveřejňujeme.
Uprostřed Prahy, docela blízko Karlova mostu, stojí dům, který je blízký taky nám, Lužickým Srbům. Až do roku 1922 vzdělávali se tu katoličtí duchovní z Horní Lužice. V posledních desetiletích jsou historické prostory domovem české Společnosti přátel Lužice. A stejně jako kdysi se v něm také dneska aspoň občas pije pivo…
A jak by ne, když „třeba Toník Kříž tu před třemi roky slavil šedesátiny. Připravili jsme mu tajnou oslavu, na které se nás sešlo právě šedesát – za každý rok života jeden člověk –, a pro Tondu to bylo veliké překvapení,“ líčí Lukáš Novosad, předseda spolku, jak se tu normálně žije. Doba, kdy tu bydleli hornolužičtí bohoslovci, je sice dávno pryč, ale historická stavba na Malé Straně je přece jen pořád prostorem Lužických Srbů, třebaže „pouze“ skrze spolkové aktivity SPL. Společnost v březnu oslaví svoje 114. narozeniny a zřejmě nejen já se tážu, co dělají čeští přátelé Lužice v čase korony?
V srbské Lužici totiž kulturní život v současnosti podřimuje – anebo se ve víc nebo míň vydařené podobě odbývá na internetu. Takže čím se zrovna zabývá SPL? Pomyslel jsem si v duchu: tři sta let starý dům uprostřed Prahy… jestlipak už v jeho tlustých zdech bylo někdy takové ticho, jaké je tam teď? Vždyť v Lužickém semináři – nebo jak říkáme my, Lužičtí Srbové: w Serbskim seminarje – vloni museli skoro všechen program zrušit.
Navíc na podzim jsme slyšeli, že více členů spolku onemocnělo těžkou formou covidu, týdny se s ní potýkalo, zažili několik hospitalizací. Mezitím se jim sice daří líp, ale co jinak? Přiznávám, že jsem se přinejmenším zaradoval, když jsem se nedávno podíval do internetu a spatřil uprostřed velké seminární místnosti postávat jakéhosi mně neznámého muže. Jak jsem po chvíli zjistil, je to slavný český herec Jaromír Meduna a sám samotinký čte texty Jurije Brězana, jeho miniatury o vodě.
Jde o virtuální akci Společnosti přátel Lužice, aby se „sorabofilní život v Česku nezastavil a nadále se šířil“. Cíle spolku po celou dobu jeho existence jsou vlastně tytéž: doma v Česku šířit povědomí o srbské Lužici a zároveň pečovat o vztahy s Lužicí. Každá generace si to ale dělala po svém. Dlouho šlo o spolek spíše akademický a Lužický seminář byl veřejnosti většinou uzavřený. Před šesti lety se ale předsedou stal letos čtyřicetiletý Lukáš Novosad a stala se nevídaná věc: najednou tu, v samém sousedství slavné Hórnikovy lužickosrbské knihovny, klidně šedesát lidí oslavuje narozeniny jednoho ze svých přátel a členů spolku.
„Neustále myslím na to, že každý rok musíme plánovat a mít v programu aspoň jednu nebo dvě akce, které nehledí na Lužické Srby, ale jsou jenom pro nás. Jsou to zážitky ryze spolkové, směřující do nitra té naší sorabofilní kupky – tedy po našem ostrůvku.“
A Novosadův plán fungoval: historický seminář je zase živý, funguje jako klubovna. Pořádají se tu přednášky a semináře, ale taky akce pro děti – nadílka svatého Mikuláše nebo lednová ptačí svatba, což je náš lužickosrbský svátek, který Češi učí poznávat své děti. SPL má ve všech koutech české a moravské země kolem 210 členů různého stáří. A někteří už s sebou přivádějí i svoje vnoučata.
Jednou ze sedmi tváří pořád poměrně mladého předsednictva je Tereza Hromádková: „Proč že se tak dobře cítím ve Společnosti přátel Lužice? Protože jsem tam našla hodně přátel – samozřejmě nejen Čechů, ale taky Lužických Srbů. Je to pro mě něco jako druhá rodina. Nevím, co bych dělala, když bych na tenhle spolek nenatrefila. Skutečně: jsou jako druhá rodina!“
Tuhle rodinnou atmosféru zažil v roce 2019 taky Syman Pawlik z vesničky Wěteńca, když potřeboval v Praze ubytovat a vůbec pomoct se ve městě zorientovat v průběhu své stáže, již tehdy absolvoval v Kontaktní kanceláři Svobodného státu Sasko, která v domě také sídlí. „Opravdu jsem obdivoval rodinnou atmosféru, jaká tam panuje. Člověk je kdykoli vřele vítán. Je skvělé vidět, jak všichni drží pohromadě a jak pracují ve prospěch nás, Lužických Srbů.“
Lužickosrbsky se to řekne „Za Serbow dźěłać“ a kromě jiného to třeba znamená zorganizovat v Lužici pobyt kardinála Dominika Duky a dalších bohoslovců – tak jako se to stalo vloni. Nebo to znamená vydávat časopis Česko-lužický věstník. Anebo – tak jako nyní v časech koronakrize – nechat za pomoci výsostných a hvězdných profesionálů načíst texty Jurije Brězana a Jurije Łušćanskeho a pak je zveřejnit v internetu.
Beno Bělk
(Z horní lužické srbštiny přeložil Lukáš Novosad.)
