Třináctého března jsme si připomněli sto dvacáté výročí narození lužickosrbské grafičky a malířky Hanky Krawcec, která většinu života strávila v severočeském Varnsdorfu, kde je i pohřbena. Na tuto významnou ženu a přátelství s ní vzpomíná Milan Hrabal, který o Hance napsal dvě knihy, ale takto osobně ladění příspěvek jí věnuje a uveřejňuje poprvé.

Jakmile se v 21. roce 21. století lidé setkají – společně se vyfotí, foto s komentářem zveřejní na Facebooku nebo Instagramu. Když jsem se v 70. a 80. letech století 20. setkával s lužickosrbskou grafičkou Hankou Krawcec, nikdy jsem si neudělal poznámku z rozhovoru, neexistuje jediné společné foto. A tak si pamatuju jen střípky. Podstatné i nepodstatné. Třeba že první návštěva byla obchodní: potřeboval jsem svatební dar pro kamaráda. Měl rád výtvarné umění, a tak jsme se ženou koupili dřevoryt Listopad z roku 1949.

Vzpomínky se rozbíhají, přeskakují, vytrhují z kontextu. Vidím, jak stojíme se ženou a kočárkem přede dveřmi fary: přinesli jsme Hance síťovku hrušek ze zahrady. Nejspíš od těch hrušek se začíná naše přátelství. Vzpomínám na její vyprávění o tatínkovi Bjarnatovi – ze zásuvky pracovního stolu vytáhla přeschlé cigarety, nalila zbytek Cinzana. Dým z cigaret se rozplynul, z vyprávění mi zbyl jen moment, v němž parodovala ranní hlasovou rozcvičku mistra-tatínka: „mimimi mamama…“

V rohu kuchyňského ateliéru se o zeď opíralo obrovské srolované plátno. „Jsou na něm Psohlavci,“ říká Hanka. Jenže nebylo místo, kde tak rozměrné dílo rozprostřít, takže jsem ho nikdy neviděl. (Kde skončilo, netuším.) Tehdy mě požádala, abych jí vyměnil žárovku vysoko u stropu. Balancoval jsem na štaflích a byl na sebe hrdý, že tak podporuju umění. Na rozpracovaných dřevorytech mi potom ukazovala, jak náročné je to umění ve své titěrnosti a přesnosti. Proto potřebuje dobré světlo.

Jindy si v „rjanej stwi“ – tedy v parádním pokoji – prohlížím obrázky žen v krojích. Jsou namalovány na skle technikou podmalby. Hanka mi vysvětluje, jak se přitom postupuje. Obdivuji a nechápu. Prosí mě, abych si vzal její knihovnu. Po její smrti ji prý „rozkradou straky“. Neposlechl jsem ji. Jen jsem si půjčil německé vydání americké malířky Grandma Moses, jejíž dětsky nevinné a jasně barevné obrazy mě fascinovaly. Věřím, že Hančiny knihy jsou v dobrých rukou.

Neuspořádaná paměť skočí do podkroví našeho domu. Sedíme těsně při sobě, moje pracovnička sbitá z prken je pohodlná jen pro jednoho. Povídáme si o umění, úspěších i těžkostech – jasně že při cigaretce. Větráme úzkým okýnkem zvaným „volské oko“. V bytě se u nás nekouří – máme malé děti. A co jim „teta“ Hanka přinesla? Velké odřezky ručního papíru na kreslení, hrstičku ex-librisů a pár grafik. Prostě normální přátelská návštěva. Oběd jí moc chutnal (moje žena vaří dobře, dokonce si pamatuje, že speciálně pro Hanku připravila vdolky s jablečným pyré a smetanou).

Neexistuje o tom všem jediný autentický záznam. Nepsal jsem si deník, ani ona. Prostě jsme žili, navštěvovali se, drželi si palce. To bylo vše. To nám stačilo. První a zároveň jediné datum, které v té souvislosti znám, se týká našeho posledního setkání. Bylo to 19. prosince 1985 na předvánočním pořadu varnsdorfského Studia Doteky ve vinárně tamního Velvetaklubu. Jako vzácného hosta jsem tehdy pozval také Hanku. Moc se jí nechtělo, a jak jsem ji přesvědčil, už si nevzpomínám. S kolegy jsme připravili její „výstavu na jediný večer“. Cítila se dobře, jako vždy trochu roztržitá, jako vždy vážná i vtipkující: „Je mi 48. A ne že to budete číst obráceně!“

V lednu následujícího roku byla po opakovaném zápalu plic převezena do ústecké nemocnice a poslední léta svého života strávila v Domově důchodců ve Filipově. Nikdy jsem ji tam nenavštívil. Jedna její známá mi tehdy řekla, že to nemá smysl, že už nikoho nepoznává.

Po její smrti jsem začal mít výčitky. Rozhodl jsem se svůj morální dluh vůči ní splatit alespoň tím, že připravím publikaci o jejím životě a díle. Ta první – sborník „Hanka Krawcec“ – se dočkala dvou českých vydání a v překladu do hornolužické srbštiny byl otištěna na pokračování v deníku Serbske Nowiny mezi 13. březnem a 11. listopadem 2001. Druhá publikace – reprezentativní monografie „Hanka Krawcec – Výtvarné dílo / Tworjace wuměłstwo“ – vyšla už rovnou dvojjazyčně.

Nevím, zda jsem svůj dluh splatil, ale svému svědomí jsem ulevil jen málo. Pokaždé, když se ženou navštívíme hroby rodičů na varnsdorfském hřbitově, zastavíme se u hrobky Krawcovy rodiny, do které uložili i Hanku. Podle potřeby uklidíme naváté listí, zapálíme svíčku. A soudě dle dalších plamínků zjevně nejsme jediní. To mě těší, ale kdo jsou ostatní varnsdorfští ctitelé Hanky, nevím. A nezkouším po nich pátrat.

Mimochodem, o Hančiných narozeninách brávám k jejímu hrobu i děti a vnoučata. Jedna z mých vnuček se narodila ve stejný den. Velice ráda kreslí a maluje.

Milan Hrabal 13. 2. 2021

(O stolním kalendáři města Varnsdorf na rok 2020, připomínajícím autorčino dílo u příležitosti jejího třicátého výročí úmrtí, informoval vloni server Výběžek.eu. Letošní narozeninové výročí autorky připomněl v Deníku a na serveru Místní kultura rovněž další člen SPL Milan Turek. V Česko-lužickém věstníku 1/2021 na Hanku obsáhle vzpomíná Jurij Łušćanski.)