Čas od času narazíme v německých novinách na kvalitní text o Lužických Srbech. Rozhodli jsme se vám takové pozvolna zprostředkovat v českém znění, abyste získali představu, jak o Lužických Srbech referují němečtí sousedé. Začínáme článkem, který jako agenturní zpráva oblétl na podzim 2015 německé noviny. A který začal kraťoučkým perexem: Drobné jemné květinové motivy, krajky a spousta látky. Lužičtí Srbové ve sváteční dny vyndávají ze skříní své tradiční kroje. Jejich součástí jsou také stále žádanější velké bílé čepce – neboli „lapy“.
Sophia by jednou chtěla být ošetřovatelkou zvířat, ale ani povolání švadleny nepovažuje za špatnou volbu. „Budu to dělat jako bokovku,“ pronáší rozhodně pětiletá holčička. Sedí na stoličce – zrovna je oblékací zkouška. Její matka Antje Lenickowa jí na hlavu nasadila lapu s jemně vyšívanými květinami. „Jako třešnička na dortu,“ dojímá se osmatřicetiletá žena z předměstí Chotěbuzi nad nejvýraznější částí dolnolužickosrbského oděvu. Lenickowa je jednou z několika krejčových v jižním Braniborsku specializujících se na tradiční šátky, sukně, lapy a zástěry, tedy na nepominutelnou součást lužickosrbské kultury. Střihy a vzory jsou staré. Přesto se podle Antje počet objednávek každoročně zvyšuje: „A obzvláště populární jsou lapy.“
Antje Lenickowa chce zachovat znalost tradičního šití krojů, předávanou z generace na generaci. Však v ní vyrostla také ona sama. „Moje babička tradiční kroj nosila a má matka taky.“ O zvyšující se krojové poptávce hovoří i krejčová Johana Sapjacowa z Rubynu (německy Rubenu) ve Spreewaldu neboli Blatech: „Zvedá se to už roky.“ Saská švadlena Petra Kupcyna z Worklec (Räckelwitz) zdůrazňuje: „Povědomí o lužickosrbské kultuře sílí.“ Rovněž blatská návrhářka Sara Gwiscowa sice nevyrábí tradiční kroje, ale její střihy jsou lužickosrbskými vzory inspirovány. A rovněž ona konstatuje, že počet objednávek roste.
Lužičtí Srbové, jimž se v Braniborsku říká ještě druhým jménem Wenden (česky Vendové), jsou národnostní menšina se slovanskými kořeny, která žije na východě dnešního Německa v Lužici přibližně patnáct set let. Mají svůj vlastní jazyk, kulturu a identitu, v sídelní lužickosrbské oblasti platí dvojjazyčnost. Jsou známí svými zvyky a tradicemi, jako jsou velikonoční jízdy křižerů nebo právě kroje s velkými lapami.
Před svátky je cenný kroj vyndán ze skříně. Poté se vyžehlí a narovná. Nasazení lapy na hlavu je umění samo o sobě. Kousky látky jsou připevněny ke kusu kartonu, který ozdobu náležitě zpevní. Celý komplet je potom připevněn k hlavě. Laikovi nejspíš všechny lapy připadají stejné, jenže existují mezi nimi rozdíly. „Lapy vyprávějí příběhy,“ vyjevuje tajemství čepce Antje Lenickowa, která už třináct let pracuje jako švadlena, ale jinak se živí designováním interiérů. „Lapa má v každé vesnici jiný tvar. Podle toho můžete poznat, kde žena žije.“
Podle Německého krojového spolku (Deutscher Trachtenverband) se v Německu zájem o tradiční oblečení zvýšil. Mnoho lidí si nechalo ušít kroje podle starých originálů, tvrdí jednatel spolku Günter Putz. „Kroj totiž poskytuje jasný druh identity.“ Nepředstavujte si ale konfekční dirndly z Oktoberfestu či módu ve venkovském stylu. Ty folklór pouze simulují, upozorňuje Putz. To na skutečném kroji může znalec rozpoznat, zda je jeho majitel v manželství nebo svobodný, chudý nebo bohatý či odkud pochází.
Podle údajů Domowiny, organizace zastřešující lužickosrbské spolky, existují v Braniborsku čtyři krejčovské dílny zaměřující se na lužickosrbskou módu a kroje. Všechny jsou v okolí Chotěbuzi. „Zato do budoucna je to bída s nouzí,“ komentuje regionální mluvčí Domowiny Karin Tšukowa výhled do příštích let. V minulosti šilo a vyšívalo mnoho žen, teď ale počet aktivních šiček neustále klesá, a tak poptávka po krejčových samozřejmě stoupá.
Bohatě zdobené lapy jsou krásné, ale ne zrovna praktické, podotýká Lenickowa s úsměvem. Čepce mají velký obvod a částečně zakrývají uši. Karin Tšukowa k tomu opět má suchopárný komentář: „Lapa je zvukotěsná ochrana.“ Jenže pouze s lapou je kroj kompletní. Tšukowa vysvětluje, že po lapách je stále velká sháňka také proto, že v dobách NDR nebyly vždy k dispozici materiály potřebné na jejich výrobu, takže bylo běžnější nosit tradiční kroje bez nich.
Lenickowa, která sama má ve svém šatníku krojů deset, ročně vyrobí třicet až čtyřicet lap s vyšívanými fialkami, liliemi a chryzantémami. Za celý kroj včetně lapy musí zákazník počítat s cenou okolo 1 500 euro. Osmatřicetiletou švadlenu, jež se hrdě hlásí k lužickosrbskému národu, vždycky potěší vesnické slavnostní průvody. Protože „je pokaždé moc hezké, když okolo vás prochází vaše vlastní práce.“
dpa
(Z německého originálu přeložila Tereza Hromádková. Zprávu Deutsche Presse Agentur uveřejnila 5. listopadu 2015 řada německých médií, my ji přejímáme z webu Dresdner Neueste Nachrichten z rubriky Aktuality/Móda. Fotografie Patricka Pleula doprovázely i originální vydání textu.)