Jaký byl rok 2020 pohledem českého sorabisty? V čem všem se tento pandemický škarohlíd lišil od jiných let, co se dík němu naopak potvrdilo, co vyvrátilo, v jaké kondici zastihl Společnost přátel Lužice a česko-lužickosrbské vztahy? O tom ve svém bilančním příspěvku přemítání předseda SPL Lukáš Novosad.

Vzhledem k dění v uplynulém roce patrně nejde k jeho souhrnu použít vhodnější ilustrační obrázek, než je fotografie jedné z lužickosrbských vsí, konkrétně Chrósćic, kterou mi poslal kamarád Alfons Korjeńk přes aplikaci Whatsapp. Ačkoli totiž do Lužice, nebydlíte-li v přilehlém Šluknovském výběžku, lze dojet za pár hodin pohodlně autem, vloni se tato krásná země hned za českou hranicí stala pro našince vyjma čtyř měsíců (dvou zkraje roku a dvou v létě) dosažitelnou stejně obtížně jako třeba Madagaskar, Bali, Země Františka Josefa nebo Ohňová země –⁠ tři čtvrtě roku jsme o Lužici jako náhle exotické zemi směli jenom snít. A tak jsme snili my v předsednictvu Společnosti přátel Lužice a spolu s námi vy, členové spolku.

Jak to vypadalo konkrétně? Především jsme mnohem víc než dosud psali, ostatně kromě jiného vznikl v kloudné a řekněme pravidelné rytmice několika příspěvků za měsíc tento blog, a vůbec se víc věnovali online prostoru, takže jsme jako mnoho jiných taky natáčeli videa. Ale když to šlo i nešlo, pokoušeli jsme se zůstat v osobním kontaktu –⁠ na jaře jsme (jako opět mnoho jiných subjektů) šili roušky a posílali je po tuzemsku i do Lužice, v létě jsme na všeobecné rušení hromadných akcí reagovali opačně a narychlo zorganizovali svou letní školu lužické srbštiny, na podzim jsme aspoň stihli uspořádat setkání nejvyššího orgánu našeho spolku, tedy valné hromady,  poprvé na sluníčku pražícím do dvora Lužického semináře. V zimě jsme vydali knížku. Ale popořádku bodově:

Facebooková stránka SPL vloni uvedla 276 postů, což je meziroční rekord, a rozrostla se o rovněž rekordních 534 sledujících. Do 7. ledna 2021, kdy oslavila deset let své existence, pak počtem svých fanoušků předčila stránku Lužickosrbského rozhlasu MDR Serbja a stala se tak celosvětově nejsilnější ryze sorabistickou stránkou Facebooku (k čemuž bohužel stačí mít pouhých 2 470 sledujících; tak výlučnou kulturou se tu bavíme).
 Přes tuto sinou aktivitu jsme ani na Facebooku, ani na jiných kanálech, jimž se věnujeme, nestačili sdělit všecko podstatné, co se v Lužici a kolem ní vloni událo. Například nepadlo, že Lužici navštívil spolkový německý prezident Frank-Walter Steinmeier a že saský premiér Michael Kretschmer ho vítal lužickosrbsky; že jak bylo vidět v adventních videích Serbskeho ludoweho ansamblu, v Lužici už zase někdo hraje na lužickosrbské huslički; nebo že lužickosrbští přátelé pořádají vánoční sbírky na české matky samoživitelky atp.).
 Začal vycházet Česko-lužický věstník v novém hávu a soudě dle ohlasů a rostoucím počtu předplatitelů se novinka líbí. Protože ale ne všecko se do časopisu vejde, či se hodí na Facebook, rozjel se současně tento blog.
 Kromě vydané knížky, sbírky básní Jurije Łušćanského Ruměnec broskví, jsme pracovali i na dalších titulech, takže tři další knížky vyjdou v nejbližších týdnech; kupříkladu monografie o lužickosrbských vojácích v prusko-rakouské vojně roku 1866. Ale nedosti na tom: tři další knížky jsme mezitím napsali a pokusíme se je letos vydat (záležet bude samozřejmě na tom, zda se na ně podaří sehnat finance).
 Dále se podařilo vypravit do Horní Lužice třídenní zájezd nejvyšších představitelů pražského arcibiskupství a studentů pražského semináře na takové úrovni, že na něj bohoslovci vzpomínají dosud.
 Rozhodli jsme se nezůstat jen na Facebooku a budovat také další sociální sítě. Proto jsme si pořídili jsme účet na Instagramu a na YouTube vznikla videořada Čtení v Lužickém semináři, pro niž  jsme nechali načíst významného herce a přednašeče Jaromíra Medunu básně Jurije Łušćanského a prózy Jurije Brězana, abyste také vy měli v pandemických časech co poslouchat.
 K úspěchům patří rovněž bilance vztahů s Katedrou středoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, protože dík této vřelé spolupráci se i v časech distanční výuky podařilo udržet výuku lužické srbštiny v předloni nastartovaném modelu jeden jazykový kurz a jeden výběrový kurz k tomu. Výuka nadcházejícího jarního semestru už se také plánuje a rozvažuje. Ostatně podařilo se taky vyslat tři našince na stipendium na Institut sorabistiky na Lipské univerzitě (a než byla zrušena letní škola v Budyšíně, i tam jsme měli třináct přijatých). Celkově nezbývá než doufat, že tento výsostný akcent na vzdělávání v lužické srbštině se nám podaří udržet také v dalších letech, protože bez nové generace sorabistů česká sorabistika za několik málo desítek let skončí.

Přestože záběr vypsaného vytváří zdání, že v tuzemské sorabistice (kterou neobstarává jen SPL, ale též kolegové z libereckého spolku SAL, z kapely Lidová muzika z Chrástu a další.) žádný covid snad ani neúřadoval (třebaže úřadoval a vlastně dost), není všecko růžové. Společná setkávání nad koníčkem, který máme všichni rádi, chybí – což se pomalu projevuje na jisté podrážděnosti ve vzájemných interakcích v online prostředí. Ubylo také kontaktů s lužickosrbskými přáteli, což dráždí obě strany. A bude-li nastalý režim karantén a uzavřených hranic trvat dlouho, budeme muset dobře nastartované vztahy z loňských let stavět znovu od počátku.

Aby ale nebylo tak horko, budeme vás s Lužicí rádi obtěžovat i letos – protože láska k Lužici je nikoli na chvíli, nýbrž na celý život. Zároveň přejeme vám i sobě, abychom se u toho zase konečně vídali. Rjane a strowe nowe lěto wam wšitkim, přećeljo!

Lukáš Novosad