Jan Pawoł Nagel patří k silné generaci lužickosrbských skladatelů, která vstoupila do hudebního života brzy po druhé světové válce. Zasáhl prakticky do všech hudebních žánrů od lidové a populární hudby po operu. Letos v květnu uplynulo čtvrtstoletí od smrti tohoto nezaslouženě pozapomenutého tvůrce.

Tento text nechce být nekrologem, dvacet pět let po smrti by to ostatně působilo podivně. Pouze chce připomenout mimořádnou osobnost lužickosrbské hudby druhé poloviny minulého století, osobnost, o níž se v tuzemsku prakticky neví a jejíž díla jsou u nás mimo mediatéku Hórnikovy lužickosrbské knihovny prakticky nedostupná. Ani ve světě to ve veřejně dostupných databázích není lepší. Pokud zájemce o Nagelovu hudbu zatouží si něco poslechnout třeba na YouTube, najde tam jen dvě jeho skladby, a to ještě pod německou variantou skladatelova jména –⁠ Jan Paul Nagel.

Nagel se narodil v roce 1934 v Łazu ve střední Lužici, místě posvěceném bohatstvím lidových písní a celoživotním působením básníka Handrije Zejlera, zakladatele lužickosrbské literatury. Nagelův otec byl holič, jehož předkové se do Lužice přestěhovali zřejmě z Durynska, kde je toto příjmení běžné (kupříkladu hudebník téhož jména byl kmotrem J. S. Bacha). Rodina z matčiny strany byla ale lužickosrbská a v nedalekém Złyčině vlastnila dědičný svobodný statek. S tím, jak v Německu i Lužici sílil nacistický režim, pochopil Nagelův otec, že rodina musí opustit Łaz a musí se přestěhovat právě do menšího a zapadlejšího Złyčina, kde se jí snad podaří v jakéms takéms klidu přežít.

Velký význam v Nagelově dětství sehrálo, když se do rodiny dostal klavír. Chlapci bylo dvanáct let a nástroj získal z dědictví po łazovské stařence, které během války nosil od rodičů ze statku jídlo. (Později o tom napsal působivé monodrama Duet pro flétnu a starou paní, které je dialogem flétny a staré osamělé ženy a které uvedl na jeviště budyšínského divadla v roce 1989 básník a tehdejší lužickosrbský dramaturg divadla Benedikt Dyrlich.) Nagel se začal učit na klavír a už ve třinácti letech zvládl hrát Haydnovy menuety. Jako čtrnáctiletý již hrál v Łazu na varhany a přitom studoval církevní hudební školu ve Zhořelci.

V půvabné vzpomínkové knize Dětství ve Złyčině vzpomíná Nagel na to, jak se jako šestnáctiletý dostal na koncert bachovských slavností v Lipsku, kde viděl živého Dmitrije Šostakoviče, svůj idol. A navzdory Mistrově ochrance se mu podařilo dotknout se ho v tlačenici. Touha stát se skladatelem v tom okamžiku byla zpečetěna. Na vysoké hudební škole v Berlíně vystudoval pak Nagel sbormistrovství, dirigování, klavír a kompozici. To všechno se mu v budoucnosti hodilo. Než vykrystalizoval jeho vlastní styl, vyrovnal se s tehdy módní dvanáctitónovou hudbou ve své Passacaglii pro velký orchestr. Později tuto skladbu využil ve svém druhém monodramatu Passacaglia pro velký orchestr a jednoho bagristu. Zpracoval v něm existenciální a poněkud absurdní situaci muže, který v noci čeká, až si pro něho přijde Stasi, a na ukrácení dlouhé chvíle si pouští tuto nejednoduchou skladbu, již od kohosi dostal darem.

Životní osudy Jana Pawoła Nagela jsou podobné příběhům ostatních intelektuálů v zemích někdejšího sovětského bloku –⁠ nesou v sobě okouzlení novými možnostmi svobody a sociální spravedlnosti, ale i notnou dávku deziluze. Zasvěceně o tom vypráví Nagelův důvěrný přítel a kolega, hudební skladatel Jan Jirásek. Rozhovor s ním vyjde letos na podzim v publicistické knize vzpomínek, fejetonů a rozhovorů o vztazích Čechů a Lužických Srbů v posledních desetiletích, kterou připravuje Společnost přátel Lužice v koprodukci s Lužickosrbským muzeem v Budyšíně za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.

Jan Pawoł Nagel napsal na čtyři sta skladeb různého charakteru od komorních po sólové nástroje, od písní po velké sbory až k symfoniím a instrumentálním koncertům. Jeho poslední V. symfonii s podtitulem Tři modlitby instrumentoval a dokončil na jeho přání právě Jan Jirásek. Je to obdivuhodná skladba. Nejen hudebně, ale i poselstvím. Škoda, že Nagelovo dílo je u nás tak málo známé. Naštěstí v mediatéce Hórnikovy knihovny máme nahrávek jeho skladeb hodně a lze si je tam poslechnout. Anebo si některé nahrávky při cestě do Budyšína koupit na CD, v prodejně nakladatelství Domowina je stále mají.

Jan Pawoł Nagel zemřel ve Złyčině 21. května 1997 na leukémii. Přijměte tento text jako připomínku smutného výročí i jako pokus o probuzení zájmu o významného skladatele.

Ondřej Šrámek